Tisk článku ze serveru Rozhledna - Webmagazin.cz - Slyším to, co jiní neslyší...
Úvodník: „Slyším to, co jiní neslyší
bosé nohy chodit po plyši.
Vzdechy pod pečetí
v dopise chvění strun
když struna nechví se.
Prchávaje někdy od lidí
vidím to co jiní nevidí...“
Článek: Básník Jaroslav Seifert podle svých slov prchal od lidí, aby viděl, co jiní nevidí. A dobře dělal. To, co viděl, si ukládal do svého srdce a potom se o to s námi ostatními podělil – skrze své verše. Že jste nečetli Seiferta? Neříkejte! Pak jste o moc přišli. Jistě, možná nepatří mezi světové klasiky jako byl J. W. Goethe nebo třeba náš Jaroslav Vrchlický či Vítězslav Nezval, ale pokud vím, v jistém směru je předčil. Získal Nobelovu cenu za literaturu a já myslím, že právem. V jeho verších naleznete víc než jen slova, která nám cosi sdělují. Naleznete tam život. Lásku, dětství, mládí, přicházející stáří, vzpomínky a lítost. Jistě, najde se tam toho určitě i víc, když ovšem umíte správně hledat – a naslouchat. Mám za to, že jsem přečetla většinu jeho veršů a jako zřejmě každý, kdo má rád poezii, mám pro sebe vyhraněných pár, ke kterým se vracím a i když je čtu po desáté nebo dokonce po sté, stejně v nich znovu objevím kouzlo, zázrak, který se mě dotkne tak něžně, až se mi chce plakat.
Když jsem vzala do rukou knihu „Venuši dát hlavu do dlaní“, kterou v roce 2007 vydalo nakladatelství Dokořán v edici „Mocca“, znovu jsem pochopila jedno: Chtěla bych taky slyšet, co jiní neslyší, vidět, co ostatní nevidí, naslouchat vzdechům v dopise... Chtěla bych zaslechnout sladký hlas, když tma hustá obklopí úžas polekaných řas...
Chtěla bych toho tolik... Napsat píseň o lásce s takovou něhou a neokázalou krásou, jako to dokázal on. Chtěla bych znát odpověď na otázku: Ty tomu věříš? Ale zatím odpovídám stejně jako autor: Nevím, snad. Chtěla bych...
Ale co. To přece chceme všichni. Poznat, že nejkrásnější bývá šílená...
Jaroslav Seifert, Venuši dát hlavu do dlaní
Nakladatelství Dokořán, 2007
Foto obálky: dokoran.cz
27.12.2007 - Radka Zadinová
