Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Variace na lásku



Úvodník: Zuzana vyšla z domu. Jiná dívka v jiném čase. Ta, která tu před krátkou dobou chytala neposedný déšť do dlaní, zůstala nahoře za oknem. Navždy.

Článek: Když míjela kuchyňské okno, za kterým slyšela rozzlobený Erikův hlas, zela v něm pořádná díra. V trávě pod oknem se lesklo vysypané sklo. Už nepršelo. Radost z deště se vytratila. Radost z jara taky. Teď už ji rozjásané nebe netěšilo.
Místo, aby se šla převléct, zamířila chodbou k místnosti, kde stálo piano. Pečlivě za sebou zavřela dveře a sedla si k nástroji. Její prsty se zkoumavě rozběhly po klávesách. Vzápětí je zběsile rozhýbala. Míhaly se tam a zpátky, s urputnou naléhavostí, s bezmocným vztekem, bolavé a vyčítavé křičely do světa to, co by se sama nikdy přiznat neodvážila.
Hrála, dokud se venku nesetmělo. Hrála i tehdy, kdy už na klávesy vůbec neviděla. Nevstala, aby si rozsvítila a hrála dál. Zpaměti, zuřivě, s teskným smutkem, rozbolavělá touhou po něčem, co jí nabízel Ondra a ona to tak zbrkle odmítla.
Proč to nezkusila? Proč utekla? Proč ho nedokázala pustit do svého srdce, tak blízko, až by se stal jeho součástí?
Přemáhala v sobě popud rozběhnout se zpátky, vletět mu do náruče a prosit ho o slitování tak dlouho, dokud ji neumlčí polibky. Viděla znovu jeho zklamanou tvář, hořkost, která stála za jeho slovy, když jí vytýkal, že myslela na jiného.
Věděl to? Nebo jen naslepo mířil?
Konečně se její ruce zastavily. Nechala je volně spadnout podél těla a zírala do tmy. Nepřátelské tmy v nepřátelském domě. I zdi žalovaly.
Vstala a klopýtala ke dveřím. Cestou zakopla a málem upadla. Konečně se dostala ke zdi a rozsvítila. Do cesty se jí připletla jedna z krabic, které sem nanosil Erik s Klárou. Předtím si jich vůbec nevšimla.
Teď krabice ležela s rozpáraným břichem na zemi a kolem ní se vysypala část fotografií. Strnule tam stála, ruku pořád přilepenou k vypínači. Uhranutě polapená fotografiemi jako moucha pavučinou. Konečně se vzpamatovala natolik, aby se pohnula.
Směrem ke krabici.
Klekla si na zem a opatrně do rukou vzala jednu fotku. Klára. Klára s doširoka rozevřenými ústy, kde chyběly zuby, šťastný výraz ve šťastných očích. Sáhla po další. Zase Klára. Poněkud starší, s ustaranou tváří a vyčkávajícíma očima.
Prohrabovala se fotografiemi a ty, které si prohlédla, odkládala na stranu. Michal s Erikem, držel ho za ruku a mračil se. Michal s ní. Něha v jeho tváři mluvila za vše. Ona sama.
Ruka se jí zachvěla, když chtěla fotku odložit k ostatním. Znovu si ji zvedla blíž k obličeji. A viděla to, čeho by si málem nevšimla. Blonďaté copánky, které jí směšně poskakovaly kolem hlavy.
Copánky.
Pozorně se zadívala do obličeje dívenky na fotografii. Modrozelené oči. Musely být modré... Nedalo se to poznat, ale najednou to věděla. Byly modré...
Roztřeseně se začala prohrabovat v hromadě dosud neprohlédnutých fotek. Odkládala stranou všechny, kde byla ona. Moc jich nenašla. Pár momentek z několika let jejího dětství.
Její copánky.
A modré oči.
Porovnávala své fotky z pozdější doby s tou jedinou, která tam výsměšně čněla nad ostatními jako královna. Nakonec toho nechala. Znovu vzala do ruky tu první a obrátila ji. Zuzanka, dva roky...
Dva roky.
Netrpělivě vysypala krabici a zuřivě hrabala ve spoustě nepotřebných, zbytečných fotek. Klára, Michal, zase Klára. Klára a Erik. Táta...
Utkvěla pohledem na jeho tváři déle než na těch ostatních. Smál se do objektivu a mával někomu na druhé straně. Mamince?
O dvě hodiny později ji už bolelo celé tělo z nezvyklé polohy. Klečela na zemi a vysypávala jednu krabici za druhou. A pořád hledala.
Až to nakonec našla.

(Ukázka ze stejnojmenné knihy, která vyšla nově v pražském nakladatelství Petra.)

24.01.2008 - Radka Zadinová