Tisk článku ze serveru Rozhledna - Webmagazin.cz - Tvůrčí psaní 11 – hercem nebo režisérem?



Úvodník: Nebojte se, stále bude řeč o psaném projevu. Zaměříme se na roli autora v literárním díle. Lépe řečeno, jeho pozici coby vypravěče. Každému totiž vyhovuje jiný styl – jeden se situuje do role režiséra, který postrkuje postavy od zápletky k zápletce, další autor se rovnou mezi své hrdiny postaví a prožívá trable s nimi…

Článek: Neexistuje zřejmě žádná logická provázanost mezi dílem s autobiografickými prvky a zvoleným způsobem vyprávění. Vše záleží na vnitřním pocitu autora. Chcete-li psát povídku / román /novelu autobiografickou, tj. zrcadlící váš život, pocity, či postavy, můžete volit z několika možností: stanete se součástí děje, nebo jen nezaujatě vyprávíte a do děje se nepletete, anebo sice nejste sám nějakou postavou, ale zaujatě rozebíráte vnitřní pocity ostatních a tak nějak, trochu z pozice boha – autora, mudrujete nad těmi hroznými věcmi, které lidé dělají. Dejte si však pozor, lecjaký v psychologii zběhlý čtenář lehce odhadne, proč jste v autobiografii zvolil právě tu či onu pozici. Mnohdy je jasné, že se snažíte ovlivnit čtenářův pohled na danou věc reflexí sebe sama (např. dlouhým rozebíráním vnitřních pocitů postavy dokážete ospravedlnit i to, co se v prostém ději zdá zcela neslučitelné se slušným lidským chováním. Autoři často takto kamuflují své vlastní chyby).

Příklad:
Ta babička sotva belhala a těžkou tašku vláčela po chodníku jako v posledním tažení. Zrak jsem raději stočila na druhou stranu a svižně kráčela dál potemnělým sídlištěm.
- čtenář si pomyslí: Hlavní hrdinka je pěkně nevychovaná potvora!

Ale jiného efektu docílíme, napíšeme-li: Hlava mi drnčela zoufalstvím. Čas letěl smrtícím tempem a s každou vteřinou mého zpoždění mizela kapka naděje. Na chodníku míjím postavu, ta babička sotva belhala a těžkou tašku vláčela po chodníku jako v posledním tažení. Rve mi to srdce, ale vteřina nazmar pro spásu staré ženy mohla znamenat zkázu v mém cíli. Zrak jsem raději stočila na druhou stranu a svižně kráčela dál potemnělým sídlištěm.

U díla zcela smyšleného volíte pozici vypravěče spíše vzhledem k dopadu na čtenáře – má-li mít dílo „grády“, sršet akcí a číst ho má zejména mladší generace, zvolte Ich formu a udělejte z hlavní postavy sebe sama (jakýsi smyšlený obraz). U klasického románu či novely (nejlépe s historickou tématikou) zůstává tradičním oblíbeným způsobem vyprávění děje zvenčí. Starší generace jsou tak navyklé a lépe se jim klasika čte.

A nyní již ke konkrétním vyprávěčským možnostem:
Vybírat můžete takřka ze dvou možností: buď jste jako vypravěči účastníci děje, nebo ne.

Rozhodnete-li se pro vnitřního vypravěče, tj, toho, který v ději zastupuje nějakou postavu, volíte ze dvou pozic:
Reflektor, neboli personální vypravěč se užívá hlavně pro psychologické romány. Jak již „reflektor“ napovídá, jde o pozici osvětlující jednání postav, rozebírající strasti i slasti ostatních postav. Dění se popisuje skrz pozorování jedné z postav, paradoxně však většinou nejde o hlavního hrdinu (ten se často úplného konce nedožije).

Druhá možnost představuje vypravěče přímého. Děj v takto stvořeném díle zároveň vyprávíte coby spisovatel a prožíváte jako postava. Vždy jde o subjektivní pohledy, vypravěč je zamotaný v zákrutech děje a nemá nadhled, strhává sebou i autorovo myšlení. Takovéto dílo nemá žádný odstup k hodnocení, což rozhodně není závada, ale jen možná forma psaní.

Nechcete-li se do děje plést, ale jen ho převyprávět coby klasický povznesený spisovatel, taktéž máte dvě varianty:
Autor bůh – dříve poměrně oblíbená metoda psaní. Jste zkrátka autor píšící knihu, o které již dopředu víte, jak dopadne. Čtenáři to můžete občas naznačit, stejně tak se v knize rozčilovat na ubohostí postav či vkládat výkřiky a hrozby sebe coby autora. Postavy se baví mezi sebou a vy občas pronesete taktéž přímou řeč. Ovšem jinou, mimo časoprostor díla, kterou postavy neslyší, ale zdá se, že jí nějak podvědomě cítí. Někteří autoři dokonce i vloží monolog autora ke čtenáři, či naopak některé z postav dovolí k autorovi v díle mluvit (popřípadě si stěžovat, co si to na ně zase vymyslel) Zkrátka, v tomto psaní jste bůh.

Vnější psaní číslo dvě připomíná značně filmovou branži, konkrétně kameramana. Ne nadarmo se jí přezdívá oko kamery. Píšete, jako když točíte baladický film. Popisujete krajinu, sklouzáváte k lyrice a existencialismu. Postavy prostě jen natáčíte, žádný dialog ani monolog nemáte a do díla se naprosto nepletete. Zkrátka, nejste režisérem – bohem, ale jen prostým kameramanem.


Vypravěčský úkol: vzpomeňte si na nějaký dnešní zážitek a převyprávějte nám jej ve 3 – 5 větách jedním ze 4, vám nejsympatičtějším vypravěčským postupem.

Pokračování: (klikni)

Foto:www.faysampson.co.uk

02.04.2008 - Michaela Wilhelmová