Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Panychida



Úvodník:

Článek: Tak jsem chtěl napsat dopis,
dlouho jsem o tom mluvil, stále jen mluvil,
nemohl jsem se k němu dostat,
omlouvám se, tolik jsem o něm přemýšlel,
nešlo to, nepodařilo se mi zjistit adresu.
Musí být někde ve Francii, a já bez konexí,
jen plný citu, blízkosti a tušení,
co rozechvívalo mé srdce,
vzdálené touhy, představy, o čem jsem sníval -
celý život.
Ano, Francois Sagan,
Bonjour tristese,
autorko mých tajných přání,
nevyslovených a nevyplněných,
jak jsem si přál Tě oslovit,
Tebe, kterás tak vytvářela mé představy,
o prchavosti štěstí,
o problémech sladkého žití.
Tolik jsem toho chtěl sdělit
bytosti myšlenkově blízké,
aniž by sama měla nejmenší tušení,
ve sladké Francii.
Ale já všecko spackal, budu si vyčítat.
Sdělili mi na internetu, nechci to vyslovit,
smiluj se, Bože!
Francois Sagan je mrtva.
Zesnula v září 2004 na embolii plic.
Kniha jejího života se zavřela
aniž řekla své sbohem.
A protože ten dopis už nenapíšu,
i kybych poznal nějakou adresu,
nesdělíme si ani slovo o pomíjivosti lásky,
o jejím lesku i stesku,
o velkém světě, a co my v něm,
i velké peníze a rychlá auta,
vím, že Francois vždy měla na víc,
a její myšlení nikdy nezůstalo
ve vleku sladkého pozlátka.
Zůstala osobností mezi ženami.
Jaký to paradox.
Je mi teď líto toho dopisu,
jak bych jej s láskou sestavoval,
i když francouzsky neumím ani slovo, nevadí,
lepil bych k sobě slůvka anglická.
Ale svůj vzkaz již adresuji pouze do záhrobí.
Omlouvám se, prosím, nestihl jsem to,
a potom kdo mohl tušit
Tvých nedožitých let a dost,
družko a účastnice mých sladkých snů.
Vždy jsi kráčela vzdáleně mým životem,
nemohu se jen tak rozloučit,
že je to pasé,
Tvůj život byl také součástí mého,
jak nás o souvislostech učil pan Marx,
ale toho Tys nemohla znát, promiň.
A protože cítím se názorově tak blízko,
byť jinak neskutečně již daleko,
přeji Ti družko mých nejodvážnějších snů,
v tom bezčasovém období neznámé věčnosti,
zůstaň aspoň přeludem onoho sladkého žití,
které již pro Tebe nic neznamená -
stala ses mlžným oparem -
ale pro nás ještě symbolem, vzpomínkou,
k níž se tak rádi vracíme,
staň se bohyní všeho, po čem - byť vskrytu - toužíme,
i když bez naplnění,
již nás to nepotká, je pozdě,
ale i v tom je sladký bol nedostižené touhy.
Na místo Tvého nynějšího přebývání
kladu malou kytičku
těch nejkrásnhějších vzpomínek,
jako bychom je prožili spolu,
v jazzových klubech
těch krásných šedesátých let.
Kdys byla tak mladá, úspěšná
a patřil Ti svět.
Pro mne se nemůžeš změnit,
ale ten dopis už psát nebudu.
Stejně pořád neznám adresu, a vůbec,
nevím jak se to všechno řekne anglicky.
Odpočívej v pokoji.

REQUIESCE IN PACE





12.05.2008 - Jan Alexander