Budeme-li se bavit o jevech, které může autor záměrně v literárním díle využít, na všech prstech našeho těla nemáme šanci dopočítat se jejich celkové sumy. Znakový systém, který můžeme pro naše příběhy použít, čítá na desítky jevů, které se „rozškatulkovávají“ dle kategorií, pod které spadají. Ty, o kterých si dnes povíme, mají velkou krabici rozdělenou napůl. V jedné části se nacházejí tak zvané TROPY, tj. různé prostředky, díky nimž můžete v krásné literatuře měnit význam slov i celých vět, odstavců… Druhá část krabice patří FIGURÁM. Ty slova nemění ve smyslu významu, jen jim dodávají větší (či naopak menší) intenzitu. Takto uskupená či změněná slova pak mají jinou atmosféru, působí důležitějším, akutnějším dojmem. A právě některé figury dnes z oné pomyslné krabice vytáhneme a podíváme se na ně.
Ještě poměrně běžné, nikterak nešokující, jsou figury řečnické. Různá pojetí se liší dle toho, co všechno pod tuto kategorii spadá, nicméně zřejmě nejužívanější částí této škatulky zůstane řečnická otázka. Taková oživuje text, ačkoliv v pravdě o žádnou otázku nejde. Má spíše formu zvolání. Nečeká se totiž, že na ni někdo odpoví. A pokud ano, jde o tutéž osobu, která otázku vyslovila. Často tak činí politici při svých projevech, ale užití v literatuře nalezneme také hojně. Stejně tak existuje i řečnická odpověď. Hlavně žánry lyrické užívají též řečnické oslovení, zvané apostrofa. Můžeme s ní oslovovat nepřítomnou osobu, neživou věc, dokonce i nějakou ideu. Vyjadřujeme tím vztah a zároveň navozujeme atmosféru dalšího dění.
Příkladů můžeme nalézt hojně: Ó lásko, … Hoj ty &Stědrý večere, ty tajemný svátku … atd.
Kouzlit v jazyce se však dá i na poli syntaktickém, tj. ve větné skladbě. Použitím či zanedbáním spojek a podobně. Takto vzniká polysyndeton, mající formu přehnaného množství spojek do jedné věty. Výsledkem je ukvapená výpověď, která dokáže navodit vnitřní zmatek a uspěchanost postavy, jako by někdo či něco pronásledovalo právě vás. Tohoto útvaru se neleká ani mnohý český literát, vsadil naň již Vrchlický a najdeme jej i u dalších, například Hrabala.
Ukázka z Vrchlického: A ten shon a ruch a vřava…
Opak polysyndetonu představuje asyndeton. Jeho použitím se naopak všech spojek zříkáte. V starší literatuře se užívá s čárkami (opět Vrchlický: Patří, bledne, trne, žasne), literatura moderní již dokonce upouští i od čárek. Taková výpověď pak vypadá třeba takto: Běží běží chvátá běží.
Zmíním-li termín elipsa, mužské osazenstvo si vybaví zřejmě graf, respektive křivku uzavřenou v rovině, někdo možná zaloví ještě hlouběji a vzpomene si, že elipsa patří právě k figurám, které se vyučují již na základní škole. Vzniká jednoduše. Zkrátka část výpovědi vynecháte. Možná tím čtenáře trochu zmatete, ale to již k literatuře – zejména té moderní – patří. Co již slyšelo méně uší, zní slovíčko aposiopeze. A při tom jde o figuru, kterou někdy použil snad každý z nás… Minimálně v patnácté miniškole jich najdete hned několik. Aposiopeze znamená nedokončení načaté věty či myšlenky. Zkrátka věta, končící třemi tečkami. Svým způsobem se jedná o formu elipsy.
A tím pro dnešek můžeme figurkové cvičení uzavřít. Chcete-li se pocvičit, zkuste splnit následující úkol:
1. Vymyslete řečnickou otázku (popřípadě si na ní můžete v duchu politického projevu hned odpovědět)
2. něco / někoho hezky poeticky řečnicky oslovte
3. spojte v duchu polysyndetonu 4 libovolná slova, aby však spojkou nebylo ono „nejprovařenější“ A
4. z libovolných čtyřech slov utvořte akční asyndeton (každé slovo nechť je jiné)
Bude-li se někdo chtíti vyřádit v úkolu přímo pod článkem, tím lépe!
Obrázek převzat z www.mendonlibrary.org