Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Rajaa Alsanea:
Úvodník: V červnu minulého roku vyšel v Telegraph Magazine článek o autorce knihy Děvčataz Rijádu. Autorka Sally Williams se setkala v Chicagu v hotelu Ritz s RajaouAlsaneou, kde si spolu povídaly nejen o knize, ale i o muslimské mentalitě. Rozhledna vám nyní nabízí upravený přepis rozhovoru.
Článek: RajaaAlsanea vyskočila z výtahu s dokonalou manikúrou, leskem na rtech a hodinkami od Geralda Genty (bílými se vsazenými diamanty). Vypadala báječně, přesně tak, jak byste očekávali od autorky „arabského Sexu ve městě“. Celý vzhled podtrhovala kabelka od Louise Vuittona, ze které vzápětí vytáhla tři telefony. „No, víte, jeden mám na americkou kartu, druhý na saúdskou a třetí používám jako malý počítač.“ Ve svých letech je sebejistá, otevřená, s vystupováním někoho, kdo vyrostl s chůvami a osobními šoféry.
Že není zrovna snadné vydat v Saúdské Arábii knížku pro ženy, poodhalující roušku tajemství jejich života, o tom se Rajaa přesvědčila poté, co se rozpoutal humbuk kolem jejího románového debutu Děvčata z Rijádu. „Jeden můj kamarád z Mekky volal a rozhořčeně mi sděloval, že imám na mě hází špínu. Odvětila jsem, že to je v pořádku, ať to nechá být.“ V té době jí rovněž mnoho lidí vyhrožovalo smrtí a její schránka se plnila „výbušnými“ e-maily. Nyní se ale stává literární hvězdou nejen doma, ale i v západních zemích. Kniha se prodala napříč celým arabských světem a do 11 zemí na Západě. Sama Rajaa ovšem myslí na zadní vrátka a proto vystudovala stomatologii v Rijádu a poté pokračovala dvouletým postgraduálem na Univerzitě v Illinois. Dnes plánuje otevření soukromé praxe doma v Arábii. „Psát knížky není u nás hodné respektu,“ vysvětluje. „Není to považováno za zaměstnání, nezaplatí vám to účty.“
Sama Rajaa začala nosit hidžáb (šátek) teprve před třemi lety a při pohledu na minišaty s hlubokým výstřihem prohlásí, že si takové pořídí. Zároveň dodržuje muslimské tradice a tak se například denně modlí. Do jaké míry se tedy hrdinky Děvčat z Rijádu podobají skutečným arabským ženám? Například v knize zmíněné oblasti kosmetických zásahů: „Ty jsou v islámu přísně zakázané, ale každý jich využívá. Dívky mají nové nosy a ňadra, starší ženy facelifting,“ říká Rajaa. A zákazy? V Saúdské Arábii mají ženy zakázáno řídit auto, rozvedené jsou ve společnosti psanci a nevěsty se nesmějí podepsat pod svatební smlouvu – dělají jen otisk palce. „V Arábii nemá dívka možnost svobodně si vybrat manžela. Vybírají rodiny.“ Jen jedna z románových dívek se vdá šťastně. „Ve skutečnosti je to ještě méně než 25 %. Jsme vychovávány v neustálém pocitu hanby (pokud bychom se někomu svěřily), proto chci, aby tohle lidé věděli. Vadí mi, že žádná kniha nepopisuje naše pocity a život v Arábii dnešních dní, vždycky jen to, co bychom cítit měly. Většina románů ukazuje Arábii před padesáti lety, v době, kdy se ještě dívky nevzdělávaly, nebyly přípustné telefony, internet ani jiné vymoženosti moderní doby. Dnes se společnost v Saúdské Arábii mění. Hlavně od roku 1999, kdy k nám dorazil internet. Konečně máme možnost srovnat náš svět, a to, co máme, s tím západním.“ Zároveň ale obhajuje tamní mentalitu: „Arábie byla první islámskou zemí, proto se snažíme být těmi nejlepšími muslimy na celém světě a někdy zabíháme trochudo extrému.“
Děvčata z Rijádu poprvé vyšla přede dvěma lety v Libanonu. „Všechny trochu kontroverzní saúdskoarabské knihy vycházejí nejprve v Libanonu, protože u nás funguje přísná cenzura.“ Za pár dní se díky černému trhu kniha objevila i v Arábii a Rajaa podala žádost na ministerstvu informatiky o oficiální povolení vydat knihu také doma. „Dostala jsem ho za pár dní.“
Rajaa Alsanea se narodila v Kuvajtu, jako nejmladší ze šesti dětí, do rodiny s relativně moderním myšlením. Po smrti otce se rodina přestěhovala do Saúdské Arábie a Rajaa vzpomíná, jak byla její sestra Raša v letadle donucena obléct si burnus a hidžáb. „Já byla ještě dítě, tak jsem to měla lehčí, ale Raša opravdu musela snášet tenhle kulturní šok.“
I když Rajaa sklízí úspěchy na poli literárním, tak lékařská profese, kterou vystudovala, je v Saúdské Arábii mnohem uznávanější než psaní, proto se nakonec chytla i této druhé „genové linie“. Tři z jejích sourozenců jsou lékaři, dva se stali zubaři. „Přála jsem si, aby na mne maminka mohla být pyšná, takže jsem se stala zubařkou a píšu si jen tak bokem.“ Diky studiu na Univerzitě krále Saúda v Rijádu poznala rozličné dívky z různých koutů Arábie, což ji také inspirovalo k napsání knihy. Její dokončení jí trvalo šest let. „Moje sestra si přečetla pár kapitol a řekla, že to musím dopsat, protože ještě nikdo se nic takového napsat neodvážil. Namítla jsem, že mám spoustu práce ve škole a vůbec nic nestíhám. Na to mi řekla: Já ti pomůžu!“ Takže Raša, jakožto již kvalifikovaná zubařka, pomáhala sestře se školními pracemi, aby Rajaa mohla dopsat knihu. Podpory se jí dostalo i od ostatních sourozenců. „Bratři do mě a sestry vložili mnoho nadějí, podpory a úsilí, protože věděli, jakou kuráž musí mít dívka v Arábii, chce-li se prosadit.“
Je román autobiografický? „Nejsem tak bláznivá jako ty holky,“ říká autorka. „Nemám ráda, když musím každý večer na večírek. Všechno, co se kolem mě dělo, jsem brala jako materiál pro svoji knihu. Psala jsem si všechno, co jsem slyšela na poznámkové lístky a lepila si je na postel.“ Kniha se samozřejmě věnuje i vztahům mezi muži a ženami. Jak funguje vzájemná komunikace v Arábii? „Jsme velmi dlouho odděleny od chlapců. Nevyrůstáme se spolužáky ani s kamarády a mnohdy se k prvnímu kontaktu dostaneme až po 25 letech. Muži jsou stejnými oběťmi jako ženy, svazují je staletí tradic. My nejsme utlačovány muži. Jsme prostě utlačovány, protože celá společnost je utlačována a to je velmi, velmi smutné.“
Od minulého roku žije Rajaa Alsanea v Chicagu a příští léto plánuje návrat do Arábie, aby si zařídila soukromou praxi a pokračovala v psaní. Jak se nyní cítí v západní kultuře? Vzhledem k její výchově má pocit větší nesvobody. „Společnost v Saúdské Arábii poskytuje ženám určitou svobodu. Mám problém třeba s kadeřníkem, nejsou tu žádné pouze ženské salony, takže se bojím sundat šátek, aby mě neviděl nějaký muž. Neumím se opalovat na veřejných místech, u nás to máme zařízené tak, že chodíme k přátelům k soukromým bazénům či plážím. Nemůžu se na večírku u přátel odvázat a třeba si zatančit, protože tam jsou i muži. Máte své kamarádky, večírky, chodíte na večeře, děláte všechno, co chcete, jenom jste vždycky jen mezi ženami,“ tvrdí.
Závěr? „Nyní jsem za to, co jsem měla doma, vděčná víc než kdy dřív. Neříkám ale, že smíšené koupání nebo tanec jsou špatné, přestože mám teď na sobě hidžáb. Vlastně bych chtěla vzkázat ženám do Arábie, že vůbec není tak špatné řídit, mít svou práci nebo být rozvedená. A co je úplně nejlepší, nikdo vám tu nemůže mluvit do sňatku, i kdyby chtěli! Taky bych jim chtěla vzkázat, že umím o věcech mluvit, vím, jak se cítí, nejsem jiná než ony. Cítím se být jednou z nich, chtěla bych, aby taky měly možnost poznat něco jiného, aby se pak s chutí vracely domů.“ A s tímto se se mnou loučí, aby ještě stihla večeři u McDonalda, film na DVD a modlitbu k Alláhovi. „Lísteček s časy na modlitbu mám přichycený k počítači.“
Sally Williams: Sex and the Saudi, Telegraph Magazine, červen 2007 (upraveno a kráceno)
Text rozhovoru poskytlo nakladatelství Metafora (www.metafora.cz).
