Tisk článku ze serveru Rozhledna - Webmagazin.cz - Vzpomínky na Saharu



Úvodník:

Článek: Zdálo se mi vždy
o té nekonečnosti
moře písku či slunce,
písni beduínů,
lesku palmových jezírek,
oasy tajemství,
v písku ukrytá království
a chrámy neznámých bohů,
ve své velikosti,
dokud jsi nepřišla ty.
Dnes už jen vzpomínám na to,
co spolu jsme prožili
v té poušti vyprahlé,
když začaly naše nevinné hrátky
Pouštní lišky a Malého prince,
jak ona nešťastná v nejistotě setkání
neznala hodinu pro niž vyzdobit své srdce.
Tak vlastně hned první smutky začaly.
Přibyly další,
když ve věži byla tma
a svítili jsme si svým úsměvem,
téměř jak děti bojácné tmou,
neboť se sesul čas,
a dávali jsme si na sta nových jmen,
abychom opět odňali jedno po druhém,
tichounce, jako se snímá náušnice.
A pak ses proměnila v pupavu,
královnu skromnosti,
mnohými přezíranou,
i já očima hledal jsem slunečnici,
pro její místo na slunci.
Ale budovat nový svět
začínali jsme spolu
pamětlivi co řekla liška -
je třeba zachovat řád.
Tak jsme večer sedali
a naslouchali pouštní noci,
tisíce hvězd na nebeské báni,
ty jsme spolu pozorovali,
nikdy sis nemohla najít tu svoji,
nebo se schovala.
A já zase marně přemýšlel
kde je ta studna v Egyptě,
do níž slunce spadalo v pravé poledne
a oni to měřili,
jako spoustu dalších věcí,
až došlo k zatmění
a na lidi přišel strach.
To nebylo nic pro nás,
naše chvíle přišla později,
bez faraonů,
pevnosti, hradby, uličky
poznávali jsme spolu,
jejich palmová zákoutí
kde vánek šeptal kouzelná slova lásky
když my toho nebyli mocni.
Smočili jsme své rty i tváře
v krajině vodotrysků,
jež postavili pro potřebné,
pro ty, kteří v sobě nosí všechny smutky světa,
milují se a jsou odloučeni,
trpí opuštěností srdce,
nebo slabostí vlastní touhy,
pláčí, prosí, kteří se chvějí.
Veliký duchu pouště,
přines jim pokoj a naději.



16.08.2008 - Jan Alexander