Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Daleká cesta za dobrodružstvím - Den druhý



Úvodník: Ubytování v Karlovicích mě překvapilo. A nadchlo. Malý domek, přilepený k většímu, nám na týden říkal pane. Za 200 Kč na osobu a noc, samozřejmě. Měli jsme k dispozici obývací pokoj s gaučem, krbem, televizí, malou kuchyňskou linkou, lednicí a jídelním stolem s židlemi. Nechyběl ani sprchový kout a Wc a co víc, v patře na nás už čekaly dva podkrovní pokojíčky, prostě ráj…

Článek: Ovšem počasí už tak rajsky vstřícné nebylo. V neděli jsme se vzbudili do ocelově zataženého dne s vyhlídkou na brzký déšť. Co teď? Měli jsme v plánu turistický výšlap na patnáct, dvacet kilometrů, který teď nepadal v úvahu. A tak jsme vymysleli náhradní bojový plán: Pojedeme vlakem do nedalekého Mnichova Hradiště, kde se před deštěm schováme v tamějším zámku. A určitě tam taky narazíme na nějaké obchodní centrum, protože skrovné zásoby z předešlého dne vzaly rychle za své…
Hned po vystoupení z vlaku jsme se vrhli k rozcestníku, abychom zjistili, kterým směrem se dát k zámku. Dcera dost nápadně poukazovala na restauraci hned naproti nádraží slovy: Mám hlad, jdeme jíst… Ale hlava rodiny rozhodla, že nejdřív najdeme zámek a „pak se uvidí.“ A vidělo se. K zámku jsme dorazili právě v době polední přestávky, tudíž jsem se vydali hledat nějakou ne moc drahou restauraci. Což se vzápětí ukázalo jako dost velký problém. Když už jsme míjeli třetí, a opět byla mimo provoz, děti začaly protestovat. V okolí zámku se zkrátka nedalo najíst, když nepočítám tu jedinou restauraci, která fungovala, nicméně tak drahé jídlo by nám zřejmě v ústech zhořklo. Jak to nakonec dopadlo? Asi už tušíte. Ano, vrátili jsme se ten kilometr a půl zpátky k nádraží a najedli se (podotýkám, že výborně a za ucházející cenu) v té první restauraci… Někdy se zkrátka vybíravost nevyplácí.
Po vynikajícím jídle jsme se pustili již nám dobře známým směrem (tu trasu jsme absolvovali vlastně potřetí) k zámku. Prohlídka zámku splnila naše očekávání, protože všechny zámecké pokoje jsou si tak či jinak dost podobné. Přesto jsem měla dojem, že poměrně veliký zámek toho mohl ukázat víc. Nestalo se. Venku se počasí moc nezměnilo, nebe olovnatě zatažené, nicméně mraky umírněně se převalující po obloze nehrozily záplavou deště, alespoň prozatím. Rozhodli jsme se, že vezmeme útokem hrad Valečov, ležící asi pět kilometrů od Mnichova Hradiště. Nakoupili jsme zásoby a hurá na hrad. Děti se sice snažily protestovat, ovšem měly smůlu. Jenže my nakonec také. Asi tři a půl kilometru od hradu začalo pršet (mé prosby nebyly vyslyšeny). Protože jsme se už nacházeli blíž k hradu, po krátké úvaze jsme se rozhodli pokračovat v cestě s nadějí, že déšť ustane. Vyzbrojeni pláštěnkami (děti) a deštníky (já a manžel) jsme dorazili za vydatného a stále zesilujícího deště na hrad, který jsme přes tu slzavou záplavu ani pořádně neviděli…
Zaplatili jsme vstupné, ano, i vstup na zříceninu už je podmíněn penězi, a v boji s deštěm a větrem jsme v kosmické rychlosti prolétli hradem, protože cesta nám zabrala víc času, než jsme čekali a vlak, který odjížděl z Mnichova Hradiště za hodinu a půl, na nás jistě nepočká… Cesta zpět se podobala noční můře. Déšť a vítr mi rval deštník z ruky, v botách jsme měli každý svůj soukromý výlov kapříků, náš zrychlený přesun se podobal maratónskému běhu. Mohli jsme si klidně zpívat: Prší, prší, jen se leje, pláštěnka tu neuspěje… Protože když jsme se konečně dostali „domů“, tzn. do našeho domečku v Karlovicích, neměli jsme na sobě nit suchou. Doslova.
Když jsem pozvolna roztávala ve sprše (děti už byly bezpečně zabalené v peřinách na gauči), pomyslela jsem si, že „tento typ léta zdá se mi poněkud rozmarný…“

Zdroj foto: zamky-hrady.cz

25.08.2008 - Radka Zadinová