Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Daleká cesta za dobrodružstvím - Den čtvrtý



Úvodník: Tak především: Neprší. Když jsme toho dne nedůvěřivě vykoukli z okna, z horizontu nebeské modři se na nás nesměle usmívalo slunce. Při tom optimistickém pohledu mě napadla říkanka ze známého večerníčku: Slunce už vysouší loužičky, nebudou studené nožičky...

Článek: Zamířili jsme tedy na vlak a ten nás dovezl na Malou Skálu. To je vesnička kousek od Turnova, plná krásných dřevěných stavení, občas i s dřevěnými lidmi na zápraží, prostě plná překvapení. Hrad Vranov, na který jsme měli spadeno, vidíte už zdálky. A za ním nesměle vykukoval další cíl naší cesty: Hrad Frýdštejn. Srdce ve mně zaplesalo, nohy ožily, děti protáhly obličeje... Zamířili jsme po modré turistické značce k Vranovu – a téměř vzápětí zabloudili... Naštěstí jsme na to přišli ještě poměrně včas, i když jsme i tak stihli vystoupat jeden prudký kopec a tam narazit na paní se synem, kteří rovněž sešli z cesty. Společně jsme se vrátili a podruhé už jsme mířili do „správného“ vrchu. Těsně pod hradem je kamenná vyhlídka na skále, chráněná zábradlím, nicméně jít sem s malými dětmi nedoporučuji. Ty moje už tak moc malé nejsou a přesto ve mně srdce usedalo nad tou výškou a dost nebezpečnou cestou, kterou jsme se k vyhlídce nakonec doplácali.

Hrad sám je údajně největším skalním hradem u nás. A má co nabídnout. V kapli (Pantheonu) vyfasujete od pokladní klíče (podotýkám, že napřed musíte zaplatit vstupné) a pak už záleží jen na vás, jak prohlídku pojmete. Jestli plnou parou vpřed nebo zvolíte spíš mírnější tempo. Stezka je očíslována, takže stačí umět počítat, hádám, do třinácti a nemůžete nic zajímavého minout. Při stavbě hradu padlo za oběť mnoho lidských životů, poslední tam vyhasl 15. května 1953. &Slo o třináctiletou dívku, která se tam zřítila při jedné z dětských her. Pokud tedy s sebou berete děti, je třeba dohlédnout, kam zrovna šplhají a jestli někde nevisí za límec ze skály...

My jsme po skončení prohlídky zamířili po červené turistické značce směrem na Frýdštejn, který nám zdáli vlídně kynul. Jde se po hřebenu kopce, který spojuje oba hrady kamenitou, lesní stezkou přibližně tři kilometry.

Frýdštejn sám se majestátně tyčí na neveliké skále a mimo již zmíněné turistické cesty k němu vede i silnice. Tudíž kdo nechce namáhat své nožičky, může zapřáhnout čtyři kola a dostane se pohodlně až k hradu. Auto lze zaparkovat přímo před hradem na nevelikém parkovišti.

Frýdštejn má i své početné nájemníky, tudíž varuji ty z vás, kteří trpí arachnofobií. V kamenných místnostech, vydlabaných do skály, tu sídlí dost těch, se kterými třeba já nemusím mít tu čest se potkat: Když jsem zaslechla slečnu průvodkyni, která právě říkala: Takoví ti velcí, černí, chlupatí... otočila jsem se hned na prvním schodě čelem vzad a dovnitř už by mě nikdo nedostal ani párem koní. Pavouci nicméně nesídlí všude, takže jsem do několika místnůstek také strčila svůj zvědavý nos a mohla si např. vyzkoušet, jak chutnalo řemeslo Mistru Katovi...

Z hradu jsme nezničitelně (jak podotkly děti) zamířili ještě na kilometr a půl vzdálenou rozhlednu Kopaninu, ovšem z chytré knihy jsem už dopředu věděla, že je nutno v restauraci pod rozhlednou napřed vyfasovat klíče (za stokorunovou zálohu – jistota, aby uspěchaní turisté klíč opět vrátili majiteli) a teprve pak zamířit do mírného kopce k rozhledně. Uvítala nás tichá a majestátní, královsky nevšímavá k okolnímu světu. Vystoupali jsme nahoru a viděli jsme Frýdštejn, Vranov, dokonce i Ještěd a v dálce kopec, na kterém jsme identifikovali Bezděz...

No a pak už nás čekal sestup po nám již známé trase, nohy nám už mírně těžkly (celkem jsme toho dne ušli něco ke dvaceti kilometrům), nicméně vidina brzkého návratu „domů“ a teplé sprchy nás popoháněla kupředu... Před námi se rozprostírala noc plná vášní až do kuropění (samozřejmě jsem to zalomila hned po dopadu mé hlavy na polštář a vesele chrupkala až do rána) a děti se těšily až si zahrajou žolíky...

Zdroj foto: alencina-chaloupka.sweb (Frýdštejn)

31.08.2008 - Radka Zadinová