Tisk článku ze serveru Rozhledna - Webmagazin.cz - Proč máme potřebu psát?
Úvodník: Tak já zejména proto, že se neumím vyjádřit – hlavně když mluvím. Prostě mě zkrátka ve vhodnou dobu nic vhodného nenapadá, kdežto, když si rozhovor nebo diskuzi poté přehrávám v paměti, jéje, najednou vím, co bych řekla a jak vtipně by to znělo, najednou mě napadá tolik věcí, nicméně má to jeden háček – je pozdě...
Článek: A proto nejspíš píšu. Když totiž píšu, všechno to, co ve mně pouze dřímá a do slov se to odmítá promítnout, mi skáče pod prsty, ťuk ťuk ťuk, myšlenky se hrnou ven rychle a zběsile, jedna přes druhou, neposedné jako kapky deště, když nás nečekaně zasáhne letní přeháňka. Nápady se v mé hlavě pouze mihnou a pokud zrovna v té chvíli nedržím v ruce tužku nebo mé prsty nespočívají na klávesnici počítače, jsou fuč než je stihnu vstřebat. Je jich tolik, že ihned přijdou další, ale už nikdy se nejedná o ty stejné.
Podobné je to s tvářemi lidí, kteří mě míjejí při mé cestě životem. Také se různí, mění, přicházejí jedna za druhou, některá mě zasáhne víc, některá do mě pouze ťukne a na mnoho z nich už si ani nevzpomenu...
Tváře nebo myšlenky, vždyť i taková myšlenka má svou vlastní tvář, některé mě přitahují, jiné děsí, další matou. Plují v mé mysli, myšlenky bez cíle, téměř jako ptáci bez křídel, slepě bijí kolem sebe a touží zaujmout, vzbudit soucit, ranit, nechat v nás stopu, jedno jak hlubokou.
Aby se z toho zmatku v mé mysli alespoň něco uchovalo, snažím se své pocity popsat, podělit se o ně, vrhnout je do éteru jako slova, která se mi ovšem vzpříčí v hrdle pokaždé, když mám promluvit. Stoupnout si na jeviště? Kdepak, k tomu mi chybí odvaha. Napsat, cokoli, to zvládnu. Už proto, že za anonymními slovy se možná skrývá jméno, nicméně tvář, ta zbabělá maska, kterou si občas nasazujeme na své vlastní já, ta zůstane skrytá.
A tak je vlastně psaní můj způsob cesty k získávání odvahy. To, co bych si jinak nechávala pro sebe, dávám všanc čtenářům. A jednou, možná, dokážu promluvit.
(Ale jenom možná...)
Foto: www.sciencenewsforkids.org
23.09.2008 - Radka Zadinová