Tisk článku ze serveru Rozhledna - Webmagazin.cz - Každému jeho binec, čili přeberte si to!



Úvodník: Slýchali jsme bezesporu nesčetněkrát, zvláště v mladším školním věku, výzvu „udělej si tu pořádek,“ s možnou variantou „ukliď si!“ Obvykle se tak vyjadřovali rodiče nebo někdo přirozeně starší a moudřejší, kdo nahlížel do poměrů v našich aktovkách či psacích stolech. Ještě jsme nemysleli v tak vysokých kategoriích, abychom pochopili, že nás tím sekýrováním uvykají na řád a smysl pořádkem směřující k řádnému životu.

Článek: Pryč jsou ty doby, kdy jsme jako děti společně s bratrem sdíleli jeden pokojík a příliš jsme se v něm nesnažili uklízet. Co jsme vytáhli z police, s tím jsme si pohráli, ale potom husar, vůz i kočárek zůstaly v koutě a všelijak válející se po koberci. V prostoře pokoje utvářela se nahodilá mozaika nepořádku. Tím jsme sice potvrzovali, že děti jsou v první frontě surrealisty, ale jen dokud to nepřišla srovnat jiná umělkyně. Naše máti podnikala přepadové akce, práh zaskřípěl, dvéře vrzly, vztyčená vařečka v její ruce měla namalovaný obličej na každé straně: jeden usměvavý a druhý zlostný. Pokyvovala si zákeřným maňáskem a hodnotila estetický dojem. Většinou zůstala aktuální zlobná tvář nástroje, který vzápětí začal svůj trestný tanec. V případě nepřehledné situace v šuplících vyhlašoval letecký den, kdy věci zpřeházené v zásuvkách vyletěly na jednu hromadu a byly určeny k opětovnému srovnání. Uklízení nás, i přes mnohé výstrahy, nebavilo a vyhýbali jsme se mu, jak jsme mohli. Vařečka ale vždycky mířila neomylně, dokud jsme z výprasků nevyrostli. „Holt co ve vás nevycepuju, to už v sobě neobjevíte,“ posteskla si jednoho dne organizátorka úklidů a hodila vařečku do žita.
Letopočet poskočil a ukázalo se, že jablka padla daleko od sebe. Bratr udržuje kolem sebe stav trvalého nepořádku, zatímco mně vyráží husí kůže nad nejdrobnějším drobkem na čisté ploše stolu či koberce. Každý předmět přečnívající svou danou polohu působí jako smítko v mém oku. Pokoj si uklízím pravidelně. Podivuji se, jsem takový roztržitý člověk, zřejmě si tou pulírovaností navenek vyvažuji vnitřní zmatek v hlavě. Když spatřím věc, která patří do police, a není tam, nedojdu klidu, dokud se nepustím do úklidu. Musí to být v mozku královský brajgl, když jsem našel zálibu i v mytí nádobí a kuchyňské linky! Bratr to má naopak v hlavě srovnáno, považuje-li společnost rozházených věci za svůj živel. Neláme si hlavu se skříněmi a přihrádkami; co kam padne, to tam zůstane a když zakročí s intervencí matka či babička, tváří se jako bubák, kdo že mu to ruší nepořádek? K čemu ale to pohlavkovité vedení k pořádku ze strany většiny našich matek a babiček, když, jak vidno, i opačně to může majiteli takového bince vyhovovat?
Přesto chápu dříve narozené, snažili se nám vnuknout řád, protože v něm spatřují kořen návyku k jisté harmonii, která by se na postupu našich dní měla přenést i mimo území zásuvek a desky psacího stolu, kde soulad v nás potěší i druhé lidi. Zpívali o tom už rockeři v Katapultu „Každý vlak má svůj řád i smysl...“, zde do chraplavých výšek vyzdvihli sepětí řádu a smyslu a v mnohém naznačili podvědomé tužby kárajících autorit. Přeber si to v hlavě a uč se uklízet už od bačkůrek, propracuješ se ještě do příštích bačkor ke smyslu žití!
V pohádce o Sněhurce, se každý ze sedmi trpaslíků durdil nad aktem úklidu, který vykonala křehká samozvankyně v jejich domácnosti. „Kdo mi to uklidil hrneček, kdo mi to umyl talířek, kdo mi to ustlal postýlku?“ zněly trpasličí nářky. Chaos nepořádku může být zdánlivý a v podobě neladných, neskladných či různě poschovávaných předmětů může také znamenat důvěrné souřadnice, které se urovnáním ztrácí a způsobí obyvateli, že se najednou necítí jako doma. Úklid pak dezorientuje! Mimo chartu lidských práv prohlašuji: Každému jeho binec!
Mimochodem, zatímco dočítáte tento poslední řádek, já se třesu, zda jsem v textu dodržel osnovný pořádek.

20.02.2009 - Aleš Misař