Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Živá voda prokletá karafiáty



Úvodník: Písmenka, slova, věty poskládané do příběhu vytvoří knihu. Existují však spisovatelé, jako Marcel Pagnol, kteří dokáží černobílou optiku tisku ozvláštnit aurou, jež zmlsá i další smysly.

Článek: Který více, těžko posoudit: oči hltají vizuální obrazy rozkvetlých luk i blesky ozářené nebe toužebně očekávanou bouří. Omamné barvy horkého léta dráždí i nos. Sladce vůní levandule a tymiánu, prašně rozpukanou suchou hlínou, nahořkle mistrálem i opojně těkavými chvílemi před deštěm...

Vnímavý čtenář mezi písmenky uslyší bezstarostného cvrčka i ucítí pot vůle, touhy a beznaděje Jeana Cadoreta. Objeví obojakost Ugolina, jehož bude možná chápat, možná odsuzovat, ale jistý s jednoznačným odsudkem asi nebude až do samého konce. Uroní slzu vzteku, bezmoci i politování nad příběhem Césara Soubeyrana, jemuž se říkalo Papet. Osvěží se průzračným charakterem krásné Manon a bude se zadostiučiněním sledovat kroky její pomsty. Msta není dobrým vodítkem lidského činění, svádí na scestí. Ale můžeme dívenku, která ztratila svět, odsoudit?

Nahlédne na dvorec Romarins poblíž Bastides Blanches, nikoli jako zvědavý návštěvník, nýbrž stálý host. Na svých bedrech pak ucítí všudypřítomnou tíhu odpovědnosti za existenci rodiny, lehkost a přímočarost dětské nevinnosti, bude skřípat zuby nad tradičním mementem selské nevšímavosti k okolí, zároveň se k  mentalitě vesničanů přiblíží skrze chápání krutého koloběhu přírody. Rozzlobí se nad jednáním Ugolina, Papeta i dalších hrdých a svérázných vesničanů, ale nevysloví jednoznačný závěr... budou mu blízcí a milí i neznámí a protivní, ale to vše zároveň, v tvrdém krystalu života, jež je prizmatem tradičního chování. Nad vším uvidí netečně růst spanilé královské karafiáty, jež vůbec netuší, že se staly květinou pohřební.

Pagnol, vynikající vypravěč, který odmítal jazykově vyumělkovaný vysoký styl, čerpal nejen své náměty, ale i formu z každodenního života prostých sedláků z rozpukané i voňavé Provence. Je stejně žhavý jako slunce, chvílemi ostrý jako vítr přinášející nezkrotnou bouři, mazlivě chladivý jako bublání blahodárného, život podmiňujícího pramínku. Jeho mistrovství jazykem smyslů psát, malovat, zpívat, hladit, zurčet je typické nejen pro román Živá voda.


Marcel Pagnol se narodil 28. 2. 1895 v Aubagne u Marseille. Patřil mezi nejvýznamnější dramatiky meziválečného období. Po počátečních ne příliš úspěšných pokusech o dramatickou tvorbu, např. v Obchodu se slávou (1924), zaznamenaly velký divadelní úspěch jeho hry z lidového prostředí Marseille Abeceda úspěchu (1928) a vzápětí nato především volná jevištní trilogie Malajský šíp (1928), Fanny (1931) a César (1932), která se dočkala dokonce několika filmových zpracování. K divadlu se vrátil až v roce 1953 Jidášem. V roce 1946 byl zvolen do Francouzské akademie. Nejlépe se uplatnil Pagnolův vypravěčský talent v knihách vzpomínek Otcova sláva (1957), Matčin zámek (1958) vydaných česky pod názvem Jak voní tymián (Vyšehrad 2000). Později je doplnil ještě svazkem Čas tajností (1965), poslední díl Čas lásek nedokončil, jeho fragmenty vydali přátelé po autorově smrti. Nejrozsáhlejší Pagnolovou výpravnou prózou je dvoudílná Živá voda (1963). Pagnol napsal také svazek esejů Poznámky o smíchu (1947) a drobnou prózu z raného období Dívenka s tmavýma očima (Vyšehrad 1999). Zemřel 8. 12. 1974 v Paříži.


Pagnol Marcel: Živá voda
Vydalo nakladatelství VY&SEHRAD v roce 2008
foto:
www.ivysehrad.cz

24.03.2009 - Jindřiška Kodíčková