Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Svatba roku II.


Úvodník:

Článek: Pokud jste nečetli minulý díl, můžete zde: (klikni)

Tam... Mladice hraje v obřadní síni na varhany a... Jako v Kanadě na hokeji, myslím si a jsme všichni zase rádi spolu, vždyť od maturitu je to lán světa. Rok. Bavíme se a jen chvílemi se přes hlavy koukám na obřad, v jehož polovině to však už Béďa Klamár už nevydrží. Začíná se smát, i když, pravda, tlumeně. A já... Pohotově paroduji kantora: "Co je tady k smíchu? Co je tady k smíchu?"

Béďa: "Ni-i-icc. Mne jenom napadlo, jaký by to bylo, kdyby si nakonec dali zahrát Já už jdu."
Směji se také, je to bohužel nakažlivé a čím víc smích potlačujeme, tím víc uniká, ale vcelku to vydržíme. Pak... Po dalších asi deseti minutách se ptám: "A ty, Klamár, a myslíš, že by to šlo?"
Béďa: "A co, jako?"
"No, zahrát na varhany."
"Ale co?" Odedávna nedoslýchá, i když má naprostý hudební sluch a zpívá jak Freddie Mercury.

"Poudám, sousede! Fak´ jde i na varhany zahrát Já už jdu?"
"To víš, že to jde, ty sobolí hlavo! Proč by to nešlo?" Jitka mu špitá: "Co? Co je? Co Ivo chtěl?"
"Ále, chtěl na varhany zahrát Já už jdu."
Jitka: "To si nech zahrát na svojí, Ivo."
Já: "To víš, to tak! Kdybych já se vdával, dám Pražský výběr." Což je kapela, která právě letí, i když je zakázaná. Nebo právě proto.
"Ale k pití, co?" A Jitka... Dloubne mě. Najednou je tu finále. Vyvrcholení. Nebo aspoň náhle pro nás. A tvoří se fronta. Tisknou ruce nevěstě, ženichovi i jejich rodičům, i cpu se dopředu a bezohledně "předjíždím". Neznámá stará paní: "Ale mladý pane. To je spěchu."

Já: "Promiň!" A už stojím u oltáře! A Béďa? Cpe se za mnou. Tisknu ruku ženichovi. Potom i nevěstě, které jsem se napsal něco dopisů. Klapka: "To je překvapení, což?"
Chci říct: To jsi musela?, ale cenzuruji to. Vespolek vyjdeme před nepomuckou radnici. Městečko disponuje nelidsky skloněným náměstím. Uprostřed upoutá pozornost skupina kluků s kytarami a dostávám hlášku, že jde o ženichovy "kámoše". Jako by nic projdu kolem té kapely a stavím se těsně za ni. "Tak co, kluci? Bude Výběr?"

Rocková partička Michala Kocába natočila LP desku, která koluje po republice ve formě amatérských audiokazet. S výjimkou čtyř "Beatle-chasníků, kteří třímají hudební nástroje, se připomenutí Výběru všichni přítomní smějí, ale stejně už radši držím ústa. Nu, nechám se vaším repertoárem překvapit...

Ženich a nevěsta vyjdou a okamžitě mu na krk narvou chomout. Věru netradiční, myslím si, a navíc jsou to amatéři, rozčiluji se. Narazili ho obráceně, ne? Heršoft, to ale musí bolet.

Zdá se, že to ženichovi nevadí. Lepá, poloslepá, o to však krásnější Kotouska vedle mne se něčemu řehoní. "Čemupak se směješ, Jannie?" Dál se směje, je to věkem. I nedaleký &Skarda. Mají ti dva spolu něco? Nevím, dál ale dělám blbečka: "Co... to má na krku? No? Co to je?"

Jana se konečně probírá k vědomí a bere mě za ruku: "Ivo, ty nevíš, co to je?"
"Ne. To víš, jsem z města."
Místní kapela mezitím vaří – a ne guláš. Noty bzučí k nebi a nad Zelenou Horu. Odvaz! Hrají, pravda, "jen" country, nedojde na "Výběr pražský", ale nevadí. Je to zase hezký. Tleskám. Chci se banálně vyfotit s kapelou. Jitka s "Bédínem" (jako jednou pusou a ke mně): "A jdem!" Je konec.
"Ne! Ne! Ještě nedohráli! Jakýpak konec?"
Jitka: "Tak si tu buď, my jdem."

Kluci přitom teprve načínají sedmou písničku. Béďa s Jitulí mi přesto odcházejí! Tak jdu i já, ale celou cestu s nimi nemluvím, a vůbec, s Hlávkovou už nebudu mluvit nikdá, rozhoduji se, ať vidí, jaká je pitomá.

Míjíme kostel, rybník..., vstupujeme do rodného Kotěšovcova domu a Béďa mě usadí do tátova pohodlného křesla. I pan Kotěšovec se klaní. Paní Kotěšovcová (milá!) nám jde udělat kafe. Ptá se: "Ale kde máte Jitku?"

Béďa: "Musela domů." Láska mu vskutku odjela. Ne, kvůli mně to opravdu není. Piji jejich kafe, i když doma kávu nekonzumuji, ale co dělat, kdy čaj asi nemají. Béďa pouští aktuální Iron Maiden a teprve po nich i Queeny, Nazarethy a Nenu. Ano, Nenu. Ptá se: "A užs mi sehnal ty nahrávky Pepy Nose?"
"Nesehnal."
"No toto?! Tak mi je sežeň, ne, ty sobolí hlavo!"
Zvonek. Pí Kotěšovcová (v zástěře): "Pepčo, jsou tu za tebou nějací kluci."

Lubán z Losiné a dvojčata Petr a Pavel z mého Plzence. Pavel dostal opušťák, Petr a "Losiňák" (vesnice od Plzence přes hrad Radyně) jsou na školách. O prázdninách však ne a brigády teprve budou.

Já (vyčítavě): "Volové! Proč jste nepřijeli Klapce na svatbu?"
Luboš: "Na jakou svatbu...?"
(Asi po dvou hodinách) Pavel: "Jo, víte, a ještě jsem se chtěl podívat za Honzou... Myslíš, Ivo, že bude doma?"
Já: "No, měl by... Fotbal v Neurazech měli od dvou."
Béďa: "Tak to zkusme!" A cpeme se do auta, i když je to věru blíž než na náměstí. Projedeme trasou mezi rybníkem a kostelem a jsme v uličce. Na konci se tyčí bílý paneláček. Jsme u Tymlů. "Dobrý den, paní Tymlová, prosím vás, už je Honza doma?"
Pan Tyml za ženu: "Ne, kluci, ještě ne, ale už čutálistu čekáme. Každou chvíli."
A maminka: "Řekni, Ivo, klukům, ať jdou dál."
Já: "Ne. NE! My se stavíme až za chvíli." A vedu kluky okolo dalšího rybníčku k Daně Jandečkové, další to spolužačce z Blovic. Zvoním u domku jejích rodičů a pro jistotu třikrát krátce, třikrát dlouze, třikrát krátce a čtyřikrát dlouze. Nikdo tentokrát neotevírá. Ale je zato odemčeno. Vstupujeme na soukromý pozemek. Koukejme. Dana (hezká holka!) si hraje na zahradě za domem. Dandy: "Ahoj, kluci. Byli jste na svatbě?"
Já: "Ahoj, Dano. Co tady děláš?"
Dana (rytmicky): "Sbírám - jabka - do bedýnek..."
"Hm, to jsem dělal. Ráno. Můžu ochutnat?"
"Jasně. Vem si! Vemte si všichni."
Chvíli si v šesti povídáme, než Dana navrhne: "A víte co? Co byste, kluci, mohli? Když tu máte auto?"
"Co?"
"Zajeďte pro Frantu Bláhu do X a Pepu Brožíka do Čečovic a ať Pepa vytáhne káru a pofrčíme do Žinkov." Což mluví se o krásném zámku u rybníka Labuť, toho rybníka s loďkami a Ostrůvkem zamilovaných. Já: "Ale proč do Žinkov?" A můj okusek putuje do sousední zahrady Mistra Vladaře, u něhož jsem jen před pár lety šťastně prolezl autoškolou. Dana: "V Žinkovech má Klapka svatbu."
Ach tak. A já to nevěděl. "To je nápad! Tak jedem?"
Petr (rozpačitě): "Ale my s bráchou doma nic neřekli."
Luboš (velezodpovědně): "Víš, Pavel správně ani nesmí opustit místo bydliště."
Já (pitomě): "A pročpa, Pavlato? Oni se gumy bojej, že vezmeš roha?"
Pavel rozpačitě: "Já bych do těch Žinkov docela jel."
Jeho dvojče rozhodně: "No, tak jo, Dano..."

Ale nejprve fičíme za Frantou Bláhou a brzdíme před jejich domem. Zvoním, pro jistotu třikrát krátce a x-krát dlouze, otevírají se ihned dveře. "Zdar, Franto!"
Ale není to Franta, je to jeho brácha. Frantovi ale jako by se z oka vykulil.

Pokračování příště...

15.04.2009 - Ivo Fencl