Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Karel Havlíček po našem
Úvodník: V předletním vedru roku 2009 ubírala se prašnou silnicí k Plzni skoro až k zemi shrbená stařenka. Polednice? Uvidíme.
Článek: &Slo se jí těžce. Nebylo divu, když vedle sedmi křížků na zádech nesla i pořádnou otep dřeva. &Sla a funěla pod tím nákladem jako sloní mládě, šátek měla propocený a stažený do týla a slunko se palčivě opíralo do jejích šedavých, vlnitých vlasů. Pod jeho patronátem už dlouho chrabře putovala překrásnou západočeskou krajinou a ticho kralovalo nad výpadovkou.
&Sla sama, i když se svým stářím, a jen pěnkavička v dáli na bříze do kroku babici teskně zatrylkovala o čase. O světe. O čepovaná Plzni. Ó, rafičko, proč ty se jen nikdy nezastavíš? Proč neubereš nám z otepí na plece naložených? jak se psávalo už ve stařičkých rakouských čítankách? Co jsme ti čase udělali? „Nic! Ale takový už je život. Starostův, nádeníkův… i stařenčin."
A přece babka šla. Stále.
Tu ji dohonil po městsku oblečený breburda.
Řekněme však rovnou, že to byl i ztepilý chasník sličné a mužné tváře. Ale co víme, možná i pěkný vykuk. Výlupek i vejlupek – a jak už to chodí.
Rozhodně však hoch s veselýma, upřímnýma očima. Kráčel čistě oděn a pečlivě oholen. Byl dobře vyladěn a přizdoben cepínem. EVEREST, mohli jste číst. Muž jaksi příjemně, upřímně záplatovaný a bez hodinek, cizinec ve zdejších vodách s pevným krokem Clinta Eastwooda. I navzdory děsnému parnu dlouhé cesty, kterou už měl za sebou, pozdravil vroucně: „Dobré jitro, babičko.“ Krátkým políbením potom spontánně počastoval tu starou paní.
„Tak kampak s tím dřívím, matičko?“
„I do města, synku, do městečka.“ A tečka.
Mlčky a paličatě si to babice sypala dál a dál a rovnou za nosem. Tedy spíš k vysoké věži. I škoda, že jsem se místo tohohle macha radši nesetkala s Leninem, pomyslila si.
Ale co? Nemusí pršet, jen když kape!
2.
„A do kterého městečka, bábi? Do kterého, že jsem tak smělý?“ zeptal se gentleman.
„I do Plzničky, panáčku, i do Plzničky.“ A hrdě svalovce upozornila: „Jdu s otepí.“
„Vidím.“
„Musím až na náměstí, hochu.“
„A pak?“
„Inu, něco stopím, něco prodám... To aby i na korbelík plzeňského vybylo.“
A čerchmantská ta baba se odmlčela.
Striktně setřela mrtvou mouchu z čela a prach. „A kampak ty, tambore?“
&Svarný jinoch rychle i udatně zapřemýšlel, co by si vymyslel. „Ále, jen tak nazdařbůh... Víte, rád cestuji.“
„Kudy kam?“
„Ále, třeba i po celé Unii.“
Odmlčel se. „Ale nejradši prostě po Česku a cestou necestou... To všechno udělám, abych lépe poznal naši dobrou rodnou zem... a ženy.“
„Ach, tak to budete, řekla bych, asi nějaký ten studentík?“ zaskřehotala ta pitomá bába.
„Skoro. Skoro jste uhodila hřebíček na hlavičku, matko. Ale vedle. Víte, jsem primátor."
A pozdravil ji ještě dodatečně roztomilou úklonou. „A hola, paní nadlesní! Složte už ta polena na vlastní palce a... Nejsem buřič! Chvíli vám je ponesu.“
Ta překvapená stařenka ale nechtěla za žádnou cenu pomoci od tohoto Unionisty. Vzpírala se, škrábala, kousala a bědovala, až skoro jako by ji chtěli znásilnit a ne jenom okrást, jenže co naděláte, onen mládenec nedal jinak, než že s babkou pěkně do příkopy praští!
I stalo se - a jen to zadunělo. Jako když Průmyslový palác v Praze do plamenů padal.
I co! Musela chtě nechtě usednout a ten svalnatý jonák si její břemeno mrštně vyhodil až na hřbet a už si to potácivě štráduje k věži Svatého Bartoloměje a vyjukané bábince povídá: „Ták, vosobo. A teď se nám půjde veseleji.“
Oj, a jakpak by se nešlo. Oj! A JAKPAK TA BABKA PAK už podle našeho chasníka jen poslušně poskakovala, ba cupitala jako koroptvička. Ne, gentlemani doposud nevymřeli, pochvalovala si, ale hned již zase ruce spínala. „Čím, čím, čím,“ čimčarala, „vám čin ten jenom oplatím, synku? Chcete snad něco pro maminku?“
Ale ten bodrý mladík se jen pousmál, a protože měl hubu skutečně pěkně prořízlou, povídá: „Huš, ty babo. Proč byste oplácela? A užila jste snad málo strachu, když jste to dříví kradla?“
Starucha se zapýřila a už radši držela klapačku.
A tak šli svorně a kdo je potkal, ten se za nimi ohlédl.
„Ta má ale hodného syna.“
A věřte mi, nevěřte, mládenec z Prahy té stařence onu otep i nakonec vrátil, ale ne dříve, nežli pod bartolomějskou věží. „Tumáte.“
A otočil se jako na obrtlíku a rovnou si to štrádoval dál k Berounu.
„Halt!“ bafla však ta babka. „Když tedy nic nechcete, krajánku, tak mi teda aspoň povězte, jak se jmenujete.“
Zastavil se a ošil, a ta bába dodala: „Ale copak, copak? Jenom chci vědět, na koho mám dneska na tom Parkáně a po šestnáctém žejdlíku co nejvroucněji vzpomínat!“
„Na koho?“
I zahleděl se do té vrásčité tváře a do studánek jejích bezelstných očí, které jako by zosobňovaly českou republiku. &Sťastná to žena! projelo jím pojednou slastně.
A jistě šťastna jak doma, tak také u pípy.
Dlouze, dlouze poté zvažoval veškerá pro a proti.
„Jmenuji se Bém,“ řekl jí nakonec. „Pavel Bém.“
A srdečně té staré ženě stiskl ruku na rozloučenou.
KONTROLNÍ OTÁZKY:
1. Čím vlastně Pavel Bém prokázal, jak si považuje plzeňského hostinského Na Parkáně?
2. Proč stará stařenka kradla?
3. Upíjela šťastná ta žena desítku anebo dvanáctku?
4. Ve kterých převlecích se toulával zemí Českou král Václav IV.?
5. Neznáte náhodou z rakouské čítanky nějakou podobnou příhodu o Karlu Havlíčku Borovském?
6. Navštívili jste Plzeň? Vyprávějte o tom!
7. Navštívili jste pražský magistrát? Vyprávějte o tom!
22.05.2009 - Ivo Fencl