Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Jménem krále… takhle ne.
Úvodník: Karel Roden to v roli středověkého detektiva nemá vůbec lehké. V zapeklitosti příběhu ovšem důvod nehledejte.
Článek: Jestliže moje srdce kdy v poslední době zaplesalo, stalo se tak po zahlédnutí opravdu působivého plakátu na nejnovější film režiséra Petra Nikolaeva (Báječná léta pod psa) nesoucí poměrně nadějný název Jménem krále. Skloněný Karel Roden, dramaticky opřený o meč, logicky láká. Tím spíš, pokud má po boku (bocích) Kláru Issovou, Lukáše Vaculíka anebo Jana Kanyzu. Ano. Hvězdné obsazení, na české poměry nadprůměrné kostýmy a… a to je zhruba všechno. Zdá se vám to málo?
Hlavním hrdinou devadesátiminutového historického filmu, natočeného podle novely Osudný turnaj Dr. Vlastimila Vondrušky, je správce královského hradu Bezdězu, Oldřich z Chlumu (Roden). Po krátké (a ještě stále nadějné) úvodní scéně, v níž ho král Přemysl Otakar II. (Dvořák) pověří, aby ho zastoupil na zásnubách Ludmily z Vartemberka (Issová) a Beneše z Dubé (Prachař), neboli potomků dvou znesvářených severočeských rodů, odjíždí Oldřich s královským doprovodem na vartemberské panství, aby zde mimo jiné dohlédl na hladký průběh nadcházející události. Během cesty na hrad Oldřich nalézá zlomený šíp a několik mrtvol, a tak vysílá svého druha Otu (Dolanský), aby se vydal po stopách zločinu a vypátral, co nebohé zesnulé potkalo. Oldřich se zbytkem svého doprovodu přijíždí na Vartemberk. Po tradičních uvítacích scénách, neopomíjejících klišoidní repliky typu: „Naposledy jsem tě viděl jako malou holčičku“ a (ne)překvapivém zjištění, že Klára nechce Beneše za muže, usedá Oldřich k slavnostní tabuli. Než se ovšem stihne zakousnout do podezřele vyhlížející pečeně či se dostatečně pokochat půvaby Kláry z Vartemberka (Hrubešová), Ludmiliny a Markovy (Vaculík) sexy macechy (Oldřich je vdovec), nenadálá vražda chlípného purkrabího překazí veškeré nadějné vyhlídky na bezstarostně strávený výjezd. Podezření padá na nepříliš inteligentně vyhlížejícího loutnistu (Rašilov), který ve snaze ochránit čest své milé tentokrát dost možná nezůstal jenom u posměšného popěvku. V této chvíli už přijíždí také Ota, aby ztotožnil kyselé „žluté jablko“ s plodem nalezeným nedaleko místa přepadení kupců (do této chvíle jsem se domnívala, že z rybníka vylovil cibuli… Ano, nechápala jsem, proč ji bral) a následně rozjel pátrací akci po zmizelém loutnistovi. Po raním nálezu těla Markvarta z Vartemberka, otce Marka a Kláry, pod okny jeho hradu, také Oldřichovi nezbývá, než vynaložit veškeré své schopnosti k vyřešení množících se vražd.
Byla bych ráda napsala „tajemných“ či „podezřelých“ . To bych ovšem značně přidávala na atraktivnosti scénáři, ve kterém především vidím důvod nelichotivých slov příštích řádků. Navzdory zdánlivě překombinovanému ději a úctyhodnému množství všelijakých jmen, o to, že bychom Jménem krále nepochopili, se rozhodně bát nemusíme. Děj filmu je divákovi předkládán místy tak polopaticky, že je nám až stydno, ti shovívavější se mohou zasmát. Scéna, v níž Ota nachází opuštěný a zjevně vydrancovaný kupecký vůz, okomentovaná slovy: „Vypadá to, že tady všechny stopy končí“, bohužel není jedinou nešťastnou replikou filmu. Mluvu filmových postav nelze také opomenout. Ačkoliv ve Jménem krále je patrná snaha o promlouvání češtinou rádoby poplatnou třináctému století, takřka všichni herci často „vypadávají z role“. Výsledkem je ztráta jakékoliv atmosféry, kterou ovšem stejně, kromě scén s Karlem Rodenem a Lukášem Vaculíkem, nelze označit jinak než za „žádnou“.
Dr. Vlastimila Vondrušku, autora knižní předlohy i scénáře, inspirovaly příběhy o soudci Ti . Pokud vzpomenu tytéž příběhy vysílané kdysi v dětském vysílání Českou televizí, Jménem krále zproštěné drahé výpravy není od výše zmiňovaného daleko. Nelze jej sice označit za pohádku, natož dětskou, jako detektivka pro dospělé ovšem postrádá jakékoliv napětí vzhledem k těžce předvídatelnému ději, a navzdory leckdy slušným hereckým výkonům neskutečně nudí. Scénář je navíc místy vysloveně hloupý-např.vražda purkrabího probíhá v polonasvíceném hradebním výklenku přímo před zraky strážných. Zápletka s loutnistou skřípe také, především po zjištění, že ačkoliv nepochybně, soudě dle zmíněné milé, žije na panství, nikdo z hudebníků ho nezná atd.
Poslední věcí, kterou si osobně nemohu odpustit, jsou exteriéry. Přestože chápu snahu filmařů snížit finanční zátěž na minimum, hrad Točník už opravdu je okoukaný a dovoluji si říci, že snad jakékoliv jiné prostředí, včetně papírových kulis, potěší současného diváka více než zdivo, v němž známe každý kámen.
Počáteční nadšení tedy opět střídá hluboké zklamání. Přes tradičně dobrého Karla Rodena a velmi dobrého Lukáše Vaculíka, Jménem krále nenabízí nic, co bychom už někdy neviděli. Otření se o „objevné“ zjištění během Oldřichova vyšetřování bude patrně divákům televizních „kriminálek“ připadat plytké a celkové vyřešení je i na rozumnou stopáž devadesáti minut přece jenom poněkud málo.
osobní hodnocení: 30%
foto:bioscop
28.05.2009 - Kateřina Sovová