Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Cesta ze Země III
Úvodník: Závěr sci-fi povídky.
Článek:
Kapitola 4.
Když se celá výprava vrátila z doby ledové zpět do roku 2400, bylo na planetě Zemi již takové vedro, že lidé se srdečními potížemi začali umírat. Bio zátěž se pohybovala kolem 3 a lidstvo spělo mílovými kroky k záhubě.
V kanceláři kapitána Rajblíka a inženýra Klubka denně drnčely telefony a celý svět se ptal, jestli už bylo nalezeno nějaké řešení.
,,Milý Klubko. Přemýšlejte! Co by se asi tak ještě dalo dělat?“ zeptal se upocený kapitán Rajblík své ,,pravé ruky“. ,,Já nevím, pane kapitáne.“ odpověděl vyjeveně inženýr Klubko. ,,Přemýšlejte logicky, Klubko. Země se otepluje. Na Zemi se nedá žít. Pryč ze Země, křičí všichni. To tedy znamená, že musíme najít náhradní ubytování mimo Zemi. A kam se již podíval člověk mimo Zemi? Kam? No přece na Měsíc! Na měsíc, milý Klubko.“
Inženýr Klubko se podíval na kapitána Rajblíka: ,,Ale pane kapitáne. Jak bychom mohli na Měsíci žít? Vždyť na Měsíci nemáme k dispozici ani vodu, ani kyslík.“ Namítl inženýr. Kapitán Rajblík se zamyslel: ,,Máte pravdu. Na to jsem nepomyslel. Hrome! Ale nápad to byl snad dobrý, ne? Jiné možnosti přece nemáme. Kdyby se vymyslel nějaký přístroj, který by byl schopen cirkulovat vodu nebo vyrábět z oxidu uhličitého kyslík, dalo by se to uskutečnit. Co myslíte, Klubko?“
Inženýr Klubko pokrčil rameny: ,,No, já nevím. Snad by se to dalo nějakým způsobem udělat. Doběhnu do laboratoří a zeptám se, zda-li by to šlo.“ ,,Dobrá. A já mezitím zatelefonuji docentu Karbonovi a profesoru Drápkovi: snad je také něco napadne.“ řekl kapitán Rajblík.
Za půl hodiny se Rajblík, Karbon a Drápek sešli v kanceláři Výzkumného ústavu pro klima. ,,Tak co, Klubko?“ zeptal se kapitán přicházejícího inženýra. ,,Co říkali v laboratoři?“ ,,Prý by to šlo.“ řekl inženýr Klubko. ,,Co by šlo?“ řekl kapitán Rajblík. ,,&Slo by to s tím kyslíkem.“ pokračoval inženýr. ,,Jak známo, přeměna oxidu uhličitého v kyslík se děje pomocí fotosyntézy u květin. Květiny toto umožňují z prostého důvodu: jsou zelené. A proto: kdyby byl Měsíc zelený, děla by se fotosyntéza i na Měsíci. Jediná možnost je tedy zabarvit Měsíc do zelena. V laboratoři už začali vymýšlet speciální zelený laser, se kterým se to provede.
,,Hm!“ zamnul si ruce kapitán Rajblík. ,,A na co jste přišli vy?“ otočil se k docentovi a profesorovi. ,,My jsme zase vymysleli, jak udělat stroj, který by dokázal nejen vodu cirkulovat, ale i vyrábět.“ řekl docent Karbon. ,,Výborně:“ pochválil všechny kapitán. (Karbon se začal pyšně naparovat) ,,To nám to klape. Cha, cha, cha…“
Kapitola 5.
Po konci schůze se po celé Zeměkouli začali všichni připravovat na odlet. Začaly se ve velkém vyrábět velkokapacitní rakety na Měsíc. Jelikož byly vyčerpány všechny vyčerpatelné zdroje energie, byly nové rakety konstruovány na elektřinu, která do nich bude transportována na dálku přímo z elektráren.
Ve Výzkumném ústavu pro klima se začaly vyrábět přístroje na cirkulaci a výrobu vody a v dílnách docenta Karbona sestrojila parta mechaniků zelený laser.
S laserováním Měsíce se začalo hned po dokončení laseru. Zazeleňování trvalo tři týdny, během nichž byl Měsíc neustále vystaven zelenému záření. Měsíc se postupně obarvoval až do správného odstínu.
Také bylo zahájeno vymýšlení vesmírných domů a vůbec celého měsíčního systému života. To si vzal na starost sociální úsek Výzkumného ústavu pro klima.
Problém však neustále dělalo velké a rychlé oteplování planety. Nedalo se dýchat. Rtuť v teploměrech neúprosně den ode dne stoupala a prodej klimatizací a ventilátorů byl na maximu.
Jednoho dne najednou přišla závažná zpráva. Vedení Výzkumného ústavu pro klima se rozhodlo, že zastaví pro celý svět mimo výzkumných a výrobních center dodávky elektrické energie. Energie, která se stala v poslední době jedinou dostupnou a ještě nevyčerpanou energií na světě. Důvod? Strach výzkumných pracovníků, že nebude na odlet do kosmu pro rakety dostatečné množství elektriky.
Co ale teď? Bez elektřiny nebudou fungovat klimatizace a chladicí zařízení. Lidstvo se na Zemi definitivně upeče.
Když se to dozvěděl kapitán Rajblík, byl na mrtvici. Svolal opět všechny své tři konzultanty: Klubka, Drápka a Karbona a rozjela se bojová porada.
,,Co budeme dělat? zeptal se inženýr Klubko nejen sebe, ale i všech přítomných. ,,Přemýšlel jsem o tom.“ řekl docent Karbon. ,,V tomto nesnesitelném vedru na Zemi zůstat nemůžeme. A proto jsem dostal nápad: musíme urychleně odletět někam do zimy.“ ,,Výborný poznatek, docente.“ ušklíbl se kapitán Rajblík. Klubko s Drápkem si přikryli rukou ústa, aby se mohli usmát. ,,Kam ale chcete letět?“ zeptal se kapitán. ,,Tam, kde už jsme jednou byli. Do doby ledové.“ odpověděl pyšně docent Karbon. Ostatní jako mávnutím kouzelného proutku zvážněli. Docent pokračoval: ,,Já vím, je tam veliká zima. Zima se dá ale lépe přežít, než vedro. A dokonce i bez elektřiny. Když budeme mít kabáty, nebo zimníky, nemůže se nám nic stát. A tam také dokončíme přípravy na cestu na Měsíc.“
Nikdo neměl žádné námitky, protože nikdo jiný na nic jiného nepřišel, a tak se mohlo přistoupit k realizaci této rozsáhlé celosvětové akce, při které mělo být několik miliard lidí ,,odvezeno“ do doby ledové.
Byly vyrobeny nové velké stroje času pro přenos do doby ledové, ale také spousta zimníků a kožichů. Celý svět se připravoval na odlet.
Kapitola 6.
30. listopadu roku 2400 nastal pro celé lidstvo velký den. Po celém světě se lidé loučili se svými obydlími a nastupovali do strojů času, které Výzkumný ústav pro klima rozmístil po všech koutech Země. Všichni se těšili na nový, lepší život.
Kromě lidí přepravovala řada strojů také vesmírné domy, stroje na cirkulaci vody, rakety do vesmíru, laboratoře a jiné nezbytné subjekty a objekty.
Přesně ve 14:00 hodin se všechny stroje času daly do pohybu. Modře zablikaly a zmizely. Zmizely z reálného klasického života na Zemi, kde žilo lidstvo, rostlinstvo a živočišstvo po celou dobu své existence. Přežijí vůbec lidé na Měsíci? Neriskuje se zbytečně to, kolik člověk vydrží?
Lidé za sebou nechali všechno: domy, auta, silnice, města, rostliny i zvířata, která měla tímto zpečetěna smrt.
Přistání v době, kde je věčný sníh, stromy a jinak nic jiného, se tentokráte povedlo hladce, neboť konstruktéři nového typu strojů neopomněli a vybavili plavidla pružinami s teleskopickými tlumiči. Všichni vylezli ven.
Přípravy k cestě do vesmíru trvaly v době ledové ještě tři týdny. Lidé se po tu dobu zdržovali hlavně ve strojích, protože venku opravdu příšerně mrzlo.
Za tři týdny již nic nebránilo odletu na Měsíc. Ve stanovenou dobu všichni rychle přeběhli ze strojů času, které zde měly zůstat, do raket, aby nezmrzli.
Kapitán Rajblík dal vysílačkou pokyn všem řidičům raket a všichni řidiči v jeden moment otočili klíčkem v zapalování. Nestalo se však vůbec nic!
,,Co se to zase děje?“ rozkřikl se Rajblík na docenta. ,,Proč to k sakru nefunguje?“ ,,Nemáme elektrický proud.“ Odpověděl klidně docent Karbon. ,,Jak to?!“ obořil se kapitán na nebohého vědce. ,,Jak již víme, rakety jsou poháněny proudem, který je do nich přiváděn na dálku z elektráren. V době ledové ale ještě pochopitelně žádné elektrárny ani elektrika nebyly, takže…“
Docent Karbon nestihl doříct větu. ,,Takže co?“ zeptal se nerudně Rajblík. ,,Takže odletět odtud nelze.“ Pokračoval stále s klidným výrazem docent: ,,Musíme přeletět strojem času zpět do roku 2400, nebo alespoň na začátek 20. století, kdy Edison objevil elektrickou energii a odstartovat odtamtud.“
,,Víte dobře, že jinam, než do roku 2400 stroje času létat neumí. A v roce 2400 je v tuto chvíli již takové vedro, že kdybychom tam vystoupili, dostali bychom všichni infarkt, nebo mozkovou mrtvice. A bylo by po všem, docente!“ řekl kapitán Rajblík.
,,Potom je zde tedy jediná možnost: udělat kombinované rakety se strojem času – odletíme do roku 2400, nevystoupíme, spustíme raketu a tradá na Měsíc. Jdu to zařídit.“ utrousil Karbon.
Povedlo se. Rakety se stroji času vjednom odstartovaly za několik dní. Stroje času je přenesly podle plánu do roku 2400 a …BUM! Ozvala se velká rána, velký třesk a…a to je vlastně konec. Jak to dopadlo s kapitánem Rajblíkem, inženýrem Klubkem, docentem Karbonem a profesorem Drápkem a vůbec s celým lidstvem, to se už dneska nikdo nedozví.
Vezměte si, prosím, z tohoto textu příklad. Je možné, že se to nám nestane. Větší pravděpodobnost já ale dávám variantě, kterou jsem výše uvedl.
První dva díly k přečtení zde :(klikni) a zde :(klikni)
11.06.2009 - Josef Kotěšovec