Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - The Roads- hudební překvapení ro(c)ku
Úvodník: Jsou mladí, hraví, zatraceně živí a především nečekaně dobří. Česko-britská hudební formace The Roads sklízí ovace nejenom od svých fanoušků, ale boduje také u hudebních kritiků. Jejich debutové album, doprovázené novým klipem, si nyní můžete poslechnout také vy.
Článek: Někdo v nich slyší Beatles, jiný mluví o Velvet Underground, další je přirovnává k legendárním „Stounům“. Mustr ze zvuku především z šedesátých let tahle anglicky zpívající partička rozhodně nezapře. Vźdyť hned dva z jejích členů, Ondřej Skoumal a &Stěpán Drábek, mají své kořeny v dnes již zavedeném českém Beatles revivalu, Brouci Bandu. V případě The Roads ovšem o žádný revival nejde.
Deset písniček vydaných na jejich debutovém albu, včetně hitovky Get it, která se dočkala vlastního klipu, jenž můžeme v těchto dnech vidět také na českých televizích, je zcela původních. Přestože deska vznikala doslova v polních podmínkách, na vlastní náklady a za pomoci kamarádů a známých, výsledek snadno předčí leckteré tuzemské či zahraniční, dávno ověřené, interprety. Pětice schopných muzikantů v nástrojovém složení kytara, baskytara, klavír a bicí, korunovaném dobře zapamatovatelným zpěvem frontmana skupiny, Raye Gibsona, funguje na principu vzorných studentů nejlepších hudebních vlivů minulých let, kterým ovšem nechybí vlastní originální invence, díky níž skupina dokáže představit skutečně něco nového.
Rychlé vypalovačky, mezi něž patří například zmíněná Get it nebo živelná Vienna, střídají songy ve středním tempu- Radio, Now you´re gone či Who are you?. Přestože skupina při svých živých koncertech energií rozhodně nešetří, jsou to právě pomalé skladby, které tvoří zlatý hřeb jejich debutové desky. Takřka bezchybná Guilty air, byť řazená na posledním místě playlistu, dává fantasticky vyniknout hlasovým kvalitám Raye Gibsona. Ve spojení s nostalgicky znějícími smyčci a neotřelými rytmickými přechody pak Guilty air aspiruje na nejlepší skladbu celého alba. K dalším dobře zapamatovatelným kusům patří depresivně-tajuplná White Dress, podtržená působivým klavírem &Simona Jelínka, anebo Red Tower, stojící na pevných základech příjemně znějících vokálů, ve které znalci jistě zaznamenají inspiraci českým projektem Psychedelic Elevator, dnes slavícího úspěchy především na amerických rádiích.
Kromě množství chytlavých, avšak nikoliv levně znějících, melodií, se mohou The Roads pochlubit také slušnou textařskou základnou, byť ležící na bedrech jediného muže, frontmana skupiny, Gibsona. Použitá slova a slovní spojení raději evokují určité představy (Myriad sounds, White dress) než aby vyprávěly souvislý příběh; tato skutečnost však opět hraje spíš ve prospěch kapely než naopak.
Jedinou věcí, ke které lze vznést výtku, zůstává výsledný průměrný zvuk alba, který znatelně pocítíme především po návštěvě živého koncertu, v jehož srovnání působí některé písničky zbytečně nezajímavě (Radio), u jiných pak čekáme větší grády.
The Roads nadchnou nejenom fanoušky hudby šedesátých let, ale osloví každého, kdo pátrá po kvalitní, poctivě zahrané původní muzice. Přestože skupina momentálně přesídlila do německého Berlína, na Čechy nezapomíná, jak dokázala při čtvrtečním křtu svého klipu v pražském paláci Akropolis. O dalších možnostech uvidět a především uslyšet The Roads živě vás budeme informovat v sekci kulturních akcí. Nepromarněte je.
foto: Jan Chvátal, The Roads
Skupinu dále naleznete na Facebooku, Myspace a Bandzone
29.06.2009 - Kateřina Sovová
