Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Prodavačky nejsou na prodej!



Úvodník: Zapomeňte na tváře nabručené jako škraloup i na hlas nočních vichřic v kontrastu k pohledu vypitých oáz, které jste si možná zvykli vídat pracovníků úředního aparátu. Kolečka hodinového stroje se taktéž netváří dvakrát přístupně, leda bychom je přemalovali na smajlíky. Pokud nespatřujete nikoho milého za skleněnou přepážkou úřadu, jistě narazíte na vlídnější duše za docela jinými pulty, zpoza kterých ony dokonce vycházejí, aby vám byly ku pomoci. Z vlastní zkušenosti vím, že se nemohu stěžovat, kolikrát mě prodavačky ponoukly napsat báseň!

Článek:
Začalo to vlídnými úsměvy v jednom květinářství obloženém zelení a prostoupeném dusnými vůněmi jako v menší botanické zahradě. Slečna mi pomohla vybrat karafiát, svázala kytici, nakadeřila mašli, mimo to ale rozvázala stuhu svých retů, ze kterých se rozsypal úsměv bílých zoubků. Potom ke kytici přivázala asparágus, postříkala ho nějakým zvláštním kondicionérem, asi aby vydržela převoz do nejbližší vázy. Všechno konání okořenila nesporným půvabem, který mi zamotal hlavu více než kalichy všech přítomných růží slité dohromady. V záplavě květů označil jsem ji za nejkrásnější kousek. Zamýšlel jsem jí říci, že ona byla ta pravá, ale už jsem musel spěchat za matkou, která slavila narozeniny. U té příležitosti vznikla báseň, ovšem směřovaná do krámku s květinami. Nikdy jsem ji sličné kněžně květin nepředal. Já ostuda! Věřím, že aspoň čtenáři si z ní vzali nějaký požitek.

O měsíc později mě potkala slečna servírka. Netrčela za pultem, nýbrž jako volný radikál nebezpečné krásy přelétala mezi stoly, rozdávajíc otázky „Co si dáte?“ nebo „Další přání?“ Jako by vám hláskem sladila kávu, aniž byste překlápěli cukřenku. Potom z její hebké dlaně sklouzlo menu. Přešel mě hlad, chtěl jsem si objednat ji samotnou, anděla v bílé zástěře a halence černé jako pravá Arabica. Ale vzal jsem zavděk dlouhým vlasem, kterým mě nevědomky podarovala, když přede mě snesla polévku. Kdybych si na ten vlas měl stěžovat, pak ne proto, že mi snad zkazil chuť, ale jedině proto, že mi přeřezával srdce, kdykoli jsem na něj pohlédl. Založil jsem si jej do sešitu a učinil jsem jej i jeho majitelku hrdiny básně, kterou jsem načrtl na stejnou stránku. Doufám, že aspoň vlásek radosti přinesla čtenářům.

V takovém menším oděvním krámku, docela utopeném v téměř filmovém pásmu jiných výkladů na hlavní třídě, jsem si jednu dobu intenzivně kupoval košile a kravaty, abych urychlil proměnu v mladého muže. Prodávala tu slečna s velkými přednostmi, ze kterých, vždy když se naklonila, odlila mi doušek rozkoše. A zapěnilo se inspirací. Kdybych mohl platit verši, nemusel bych hledat peněženku. Slovo za korunu. Zasloužila si báseň pro zpestření dlouhých chvil, jež prostála na stráži; když totiž dlouho nikdo nepřicházel, vyšla před krámek a posmutněle se rozhlížela pod markýzou. Takto číhala, měnila se v živou a velmi pěknou návnadu, připravena vtáhnout kohosi do objetí prázdných rukávů na ramínkách. Nechával jsem se ochotně chytat, takže moje zásoba kravat se v rekordním čase rozšířila. S básní jsem oděvní slečnu dostihl až o tři roky později, to už působila – podržte se – jako servírka v restauraci o pár set metrů opodál. Vtáhl jsem ji do zšeřelého salonku a verše opěvující její bývalé oděvní krámek zažehly lehkou červeň v její půvabné tváři.

Není to dávno, otevřeli cukrárnu na výhodném stanovišti na jednom nároží v ohbí dopravní tepny. Paní majitelka nabírala zmrzlinu do lesknoucí naběračky, a přestože na ni ze zmrzlého regálu dýchal chlad, její úsměv nikdy nevystydl. Hladil jsem její paži, dlouhou hebkou jako labutí šíji, ale její štíhlá antilopí lýtka, jsem viděl teprve, když mi ke stolku přinášela espreso. Nechával jsem ji schválně, aby se dotkla mé ruky, přeskočivší jiskra mě nabila inspirací, báseň o cukrářství následovala brzy. Předal jsem jí ten opus o cukrovém království ihned. Vdaná paní od cukrovinek se však na mě od té doby dívá trochu jako na podivína. Kdykoli se za ní ještě odvážím, vítá mě očima vyplašené antilopy. Úsměv přece jen zmrzl.

Poslední vílu potkal jsem v obuvi, shodou okolností opět na hlavní třídě a opět v krámku krčícím se mezi většími výlohami. Byla menší postavy, dlouhých vlasů, ale věku zralého. Měla andělskou trpělivost, když jsem si půl hodiny nedokázala vybrat vyhovující obuv. Vystřídal jsem tucet párů bot, prošel jsem obchůdek třináctkrát dokola a kupodivu mi žádné neseděly. Zato se mi velmi hodilo, že asistentka se k nešťastnému zákazníku vracela docela ráda. Ač nejsme v kloboučnictví, smekám před takovou vytrvalostí! Ve starých botách dopajdal jsem domů a už v komfortu bačkor sepsal obuvní slečně báseň o její velké oběti mé nerozhodnosti. Dosud jsem ji nepředal, proto si jen představuji i tu slečnu od obuvi, jak čeká, rozhlíží se a číhá. Opravdu jsem už vyrostl ze starých bot?

Kolik je po světě prodavaček, stojících za hřích přinejmenším básnický! Jeden můj známý rodák z našeho městečka navrhl, že by nebylo na škodu vypracovat mapu obchůdků, kde by tyto dvounohé skvosty byly přímo vyznačeny i s údaji o barvě vlasů, očí a mírami figury. Uvažuji, že pero vyměním za kružidlo a vrhnu se na kartografii. A věřím, že alespoň hledači pokladů z toho budou mít vlásek radosti.

Ale ani s hotovou mapou v ruce si nepřestanu stýskat, že prodavačky nejsou prodej, že si je ani za sto sonetů nemůžeme koupit a odnést domů, tak jako si odnášíme trsy kravat, vysoké kopečky zmrzlin a tučné svazky karafiátů , jen abychom měli důvod je potkávat.

Foto: shunya.net

23.08.2009 - Aleš Misař