Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Dům k pověšení - lahůdka filmových klubů
Úvodník: Po létě se většina ze 120 filmových klubů v ČR vrací k projekcím pro své členy. Představení jsou otevřená ale i ostatním zájemcům o kvalitní “art” film, i když za větší peníz. S druhou částí sezóny přicházejí nové filmy. Čtyři z nich nakoupila Asociace českých filmových klubů (AČFK). Tři pak Národní filmový archiv (NFA).
Článek: Dva filmy od AČFK se dostávají do kin podruhé, ale jejich uvedení je nesmírně záslužné. Oba jsou z bývalé Jugoslávie, země, kam jsme rádi jezdívali na dovolené, setkali se s milými lidmi a slyšeli často slyšeli onu známou větu “Ně ma problema.” Jenže problémy tu doutnaly až vyvrcholily v bratrovražednou válku, pro nás mírumilovné středoevropany zcela nepochopitelnou. Na nadarmo se Balkánu začalo říkat “SUD PRACHU”. Stejný název nese i film srbského režiséra Gorana Paskaljeviče (možná ještě někdo pamatuje jeho kouzelné filmy jako Strážce pláže v zimním období nebo Pes, který miloval vlaky), natočený v roce 1998. SUD PRACHU (Bure baruta) je bezesporu mistrovský kousek, který se odehrává během jedné noci v Bělehradě a umně splétá na první pohled banální až nevinné příběhy řady osob. Všechny však explodují do nečekaného výtrysku brutálního násilí či ponížení aby v závěru vrcholily jedním z nejvýmluvnějších filmových obrazů nejen o balkánské válce, ale o všech konfliktech, jež jsou stejně absurdní jako logické. Sud střelného prachu stačí rozžehnout, výbuch je jistý a následky hrozivé. Cena FIPRESCI na festivalu v Benátkách 1998 a další ocenění mu patří po zásluze.
Známější režisér Emir Kusturica se narodil v Bosně a Hercegovině a proslavily ho filmy Tatínek na služební cestě, Arizona dream či Underground. Tématem jeho snímku DŮM K POVĚ&SENÍ z roku 1988 jsou Romové, jejich život a střet moderní civilizace s tradiční romskou kulturou a zvyky. Tento základ Kusturica rozšířil i na ”prodej” romských dětí na Západ, především do Itálie. Hrdinou snímku je dospívající Perhan, vyrůstající u své babičky, která zosobňuje lidovou moudrost. Zamiluje se do krásné Azry, ale na svatbu potřebuje peníze. Vydává se proto na dlouhou cestu do Milána. Svého hrdinu ozvláštnil Kusturica výjimečnými telekinetickými schopnostmi, ale v dnešním světě mimo svoji komunitu nemá šanci na úspěch ani na zachování vlastního života. Film pro své humanistické poselství a uměleckou i lidskou hloubku získal mnoho zahraničních cen. Jednou z nich je Cena za režii v Cannes 1989.
Úplně odlišný je film MUŽ NA LANĚ (Man on Wire). Oscar za nejlepší dokument, stejná cena v Karlových Varech, dvě ceny na Sundance festivalu si tento dokument rež. Jamese Marshe vysloužil za oživení 35 let starého dobrodružství mladého Fancouze Philippe Petita. Ten 7. srpna 1974 vstoupil nezákonně na lano natažené mezi newyorskými dvojčaty, tehdy nejvyššími budovami světa. Osm měsíců svoji akci plánoval, hledal s přáteli jak obejít ochranku Světového obchodního centra, jak do věží propašovat těžké ocelové lano, jak ho upevnit a napnout tak, aby vydrželo poryvy větru a výkyvy budov. V 7,15 ráno uvedeného dne své megapředstavení započal na laně zavěšené 411 metrů nad chodníky Manhattanu. Odměnou mu bylo po asi hodinovém představení zatčení, odvezení na psychologické testy a posléze vězení. Dokument MUŽ NA LANĚ oživuje vzpomínky samotného aktéra a jeho kolegů, kteří pomohli vytvořit neuvěřitelné představení, které se stalo “uměleckým zločinem století.”
Nejnovějším snímkem Asociace českých filmových klubů, uvedeným s velkým ohlasem při zahájení letošní Letní filmové školy je rakousko-francouzský snímek NA CHVÍLI SVOBODNÍ (Ein Augenblick Freiheit). V Uherském Hradišti ho osobně uvedl iránský režisér Arash T. Riahi, žijící ovšem od svých deseti let v Rakousku. Vypráví tradičním způsobem příběhy tří skupin iránských uprchlíků, manželů s dítětem, dvou mladíků, kteří slíbili dopravit děti jejich rodičům do Vídně a dvou mužů, kteří se spřáteli navzdory věku i rozdílým názorům. Všem se sice podařilo uprchnout za dramatických okolností z Iránu, ale jejich cesta končí v pochybném hotýlku v Turecku, kde musejí čekat na víza. Naděje a nejistota se střídají, dny plynou a lidská dramata dostává tragičtější rozměr. Příběhy jsou inspirovány skutečnými zážitky režisérových krajanů prchajících před totalitním režimem a snažících se dostat do Evropy, kde doufají v lepší existenci. Sám režisér řekl:”Chtěl jsem natočit univerzální příběh o lidech, kteří touží najít lepší život, buď z politických, nebo existenčních důvodů.”
O zmíněných třech filmech koupených NFA se zmíním v samostatném článku.
Zdroj foto k filmu Sud prachu: www.acfk.cz
04.09.2009 - Stanislav Polauf