Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Ráj na zemi? Tak, ten už tu byl.
Úvodník: Tak trochu si na něj vzpomínám. A co vy? Nechybí vám svět, kde slova nezaměstnanost, bezdomovec a druhotná platební neschopnost nemají žádný reálný obsah?
Článek: Vzpomínám si na fronty na banány, lampionové průvody a první máj, nedostatek toaletního papíru, když nebyly vložky, když jsme před výplatou občas neměli na to základní. Pamatuji pionýrské tábory, kde se mi jako dítěti snažili vysvětlit, že nejsem plnohodnotná, neboť nemám pionýrský slib. Vím, kde u nás ve škole byla kancelář hlavní pionýrské vedoucí, kam jsme si s kamarádkou chodili o velké přestávce pokecat.
Nejvíc jsem, ale milovala hodiny dějepisu. Po těch se mi stýská, po těch ve škole stejně jako po těch doma. Svět jednoduše dospěl od ošklivé otrokářské společnosti, přes stále ošklivou feudální a zákeřnou buržoazní, co na ní tvrdohlavě setrvávaly státy západní Evropy, až k té socialistické, v níž jsme žili my šťastlivci, a neúprosně spěl dále ke komunismu, k onomu skutečnému ráji na zemi. Doma mi pak otec vysvětlil, že věci jsou poněkud jinak, než soudružka učitelka ve škole učila. Jsou prý i jiné dějiny, o kterých se nesmí mluvit. Taky mi nesčetněkrát vyprávěl historku o domovní prohlídce v domě mého dědečka. Zdálo se to neuvěřitelné, tak on ten komunismus nikdy nepřijde?
Z toho tak nějak přirozeně plynul pocit ostražitosti. Člověk se od mládí učil dávat si pozor na to, co říká i dělá. Za lumpárnu nebo prostořekost vám mohlo hrozit víc než poznámka nebo dvojka z chování. Mohli jste ohrozit své rodiče, mohli přijít kvůli Vaší neuváženosti o práci nebo být dokonce trestně stíháni. S pocitem ostražitosti pak kráčel pocit bezmoci z toho, co nejspíš nikdy nebude možné. Bylo mi vysvětleno, že má cesta je předem dána, možnosti značně omezené. Začínala jsem chápat, že bez pionýrského slibu to nepůjde, a když jsem začala uvažovat o jeho složení, přišel listopad 89.
Nevím, co by se s mým životem stalo jinak, ani jestli by mi ten slib byl co platný. Když si mí kamarádi pět let po revoluci dělali při jedné recesi na plese legraci z pionýrů, byla jsem zřejmě jediný v sále, kdo se nesmál. Běhal mi mráz po zádech a pořád jsem si říkala, že máme všichni strašnou kliku, že si tu legraci můžeme dovolit. Po listopadu jsem si vzala, co jsem chtěla a šla, kam jsem jít chtěla a kam se dokázala prodrat. Upřímně v mojí rodině to udělali všichni, včetně mého otce, který byl v době převratu už starší pán. Není to vždycky dobré a párkrát mi ta nově nabytá svoboda taky vyfackovala a občas se cítím v pasti a bezmocná. Ale je to spíš bezmoc z vlastní neschopnosti. A v tom to je.
Představte si svět, kde pro to, aby jste uspěli, se stačí přidat na tu správnou stranu, kde se nemusíte rozhodovat, protože ta strana rozhoduje za Vás a stará se o Vaše blaho. Kde se vás pokud stojíte na té správné straně, nikdo neodváží kritizovat. A když Vás vyhodí ze školy nebo z práce, vy i vaše okolí z toho obviní zase tu stranu a potažmo režim, který vytvořila. Je to svět, kde možná nebudete milionář, ale vždycky se společnost postará, abyste měli střechu nad hlavou, práci a stálý plat.
Zvlášť v těchto časech, nezní Vám to jako ráj na zemi? Ale nepodobá se to tak trochu příliš těm dějinám od soudružky učitelky? Není ten ráj podezřele jednoduchý a příliš jednoznačně kráčející ke stále světlejším zítřkům?
Zdroj fotografie www.balcar.cz
18.09.2009 - Oldřiška Skočíková