Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Socialistické školství budilo v žácích trvalý odpor
Úvodník: Možná vám lezou dnešní učitelky na nervy, možná vám připadají přísné a značně odtažité od skutečného života. Možná žehráte na celé školství. Pokud jste však nezažili na vlastní kůži vzdělávací koncepci minulého režimu, můžete si gratulovat.
Článek: Občas to vyskočí ze starého filmu. Označení soudružka. Soudruh inženýr, soudruh ředitel a především pak soudružka učitelka. Do socialistického školství jsem naskočila v roce 1978 a zmíněné oslovení pro mě neznamená archivní hlášku z obrazovky, ale realitu, kterou jsem si se svými vrstevníky prožila.
Již úplně první den ve škole na počátku osmdesátých let probíhal zvláštně. Před školou stepovaly předem naštvané soudružky s plakáty a na vyplašené prvňáčky čekal projev soudruha prezidenta Husáka. Žvanil něco o míru, budoucnosti a bůh ví o čem. Museli jsme povinně poslouchat a každé vyrušení učitelka doprovázela nenávistným pohledem. Byla totiž královna. Nikdo na ní, kromě rodné strany, nemohl.
Do základní školy jsem bohužel nastoupila na pražském sídlišti Řepy. Za osm let školní docházky jsem poznala bezpočet režimních patolízalů a bezcharakterních. Ve druhé třídě jsme dostali nabídku vstoupit do pionýra, zatím jako jiskřičky. Kdo chtěl pokračovat jednou ve studiu dál, věděl, že tam vstoupit musí. Takže jsem místo školy hlídala pomník, nebo perlila v pionýrské soutěži. Chtěla jsem na střední školu a s mým buržoazně-sudeťáckým původem jsem budila podezření samotnou existencí.
Ve třetí třídě jsme vyfasovali učitelku, která dbala na osnovy vlastivědy natolik, že nás mučila říjnovou revolucí a jinými nesmysly. Přičemž trvala na tom, abychom se data naučili nazpaměť. Když se naši stvořitelé ozvali na třídní schůzce, že na to naše mozečky ještě nestačí, oháněla se legitimacemi a povinným učivem. Kráva.
Druhý stupeň vede až do nebes
V páté třídě si s námi osud pohrál ještě víc. Za třídní jsme obdrželi druhou největší komunistku ve sboru, aby nás později oblažovala i ta první, samotná soudružka ředitelka. Zmíněná třídní na nás ječela, abychom oslovovali uklízečku, soudružko uklízečko. A velmi nelibě nesla, když jsme většinu potravy v jídelně odmítali konzumovat. Ona ji totiž nosila svému synkovi v kastrůlcích domů.
Dnešní studenti si mohou vybírat při obědech pomalu z pěti jídel, nabízí se jim i vegetariánská strava a někde dokonce zavádí i biopotraviny. O tom všem jsme si mohli nechat jen zdát. A například odhlášení obědů kvůli nemoci znamenalo naprosto neuvěřitelné martýrium. Ostatně o školních jídelnách si můžete přečíst jinde na Rozhledně: http://www.webmagazin.cz/index.php?stype - =all&id=5532.
Soudružka třídní s námi pracovala komplexně. V zeměpise vyprávěla pohádky o blahobytu v Sovětském svazu a branná cvičení měnila v menší vojenský výcvik.
K vysvědčení nám vždycky dávala písemné ohodnocení.
Soudružka ředitelka se tvářila nenápadně, ale v občanské nauce se dokázala pěkně vyřádit. Psali jsme testy, kde jsme museli citovat celé pasáže z učebnice, jež se týkaly definicí jako právo na práci aj. Bohužel tehdejší občanka se ani nesnažila tvářit jako skrytá propaganda, jednalo se o propagandu otevřenou a cílenou.
Jedině, kde si člověk užil alespoň trochu klidu, byly školy v přírodě. Ovšem záleželo, s kým třída jela. Ujetá komunistka dokázala i z pobytu venku udělat peklo na zemi.
Navíc když naše kroky mířily do továren, na Duklu a k významným pomníkům.
Autentická třídní momentka ze sklonku osmdesátých let.
Spolužáci se dopustili extravagance lezením na ruský tank. Mohla za to chvilková ztráta bdělosti naší třídní. Poté museli poslouchat tirádu na téma zneuctění památky sovětských vojáků. Věc měla dohru a to když kluci dělali v hudební výchově opičky při sovětské hymně. Neminula je dvojka z chování. Na střední škole by je patrně vyloučili…
Velký bratr prostě viděl a slyšel.
Přiznám se, že jsem odmítla svou bývalou třídu na základce. Skládala se z potomků milicionářů, důstojníků aj. existencí. Bývalá spolužačka mi sdělila, že si to moc beru, že to prý bylo fajn.
Asi jsem chodila do jiné školy Zatímco její tatínek přednášel na VUMLu (Večerní univerzitě marxizmu-leninizmu), můj obcházel zakázané demonstrace.
Schizofrenie tehdejšího života se projevovala všude. Všude také vládla atmosféra strachu a nedůvěry. Nechybí mi. Navíc děti se často stávaly rukojmím dospělých, rodičů a učitelů, tedy těch, kteří je měli především chránit.
Nedávno jsem zalistovala webem mé bývalé základky v Laudově ulici. Polila mě hrůza, protože řada učitelů, která nám otrávila první krůčky vzdělávání, tam vesele působí dodnes.
Tudíž dávám přednost tomu, aby děti učil přirozeně talentovaný pedagog bez fakulty, ale s láskou k profesi, než nabubřelý ideolog, jenž před dvaceti lety kvapně odhodil stranickou legitimaci.
Zdroj fotografie: archiv autorky
16.09.2009 - Martina Bittnerová
