Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Deset nejvýraznějších filmových osobností Nové vlny



Úvodník: Novou vlnu na počátku 60. let předurčilo několik faktorů. Došlo k společensko-politickému uvolnění, zvýšila se produkce filmů, mladé tvůrce učila silná filmařská generace prvních absolventů FAMU (O.Vávra, V.Waserman, K.Plicka), proudila k nám inspirace z výrazných filmových směrů (italský neorealismus *1), francouzská nová vlna *2), anglické free-cinema *3) a progresivní tendence v ruském filmu).

Článek: Vliv na tvorbu mladých tvůrců měly také domácí nekvalitní snímky z let 50. a 60., jejichž povinný optimismus z nových zítřků nahradili ve svých autorských filmech skepsí, rozčarováním a morální kocovinou.

Film Křik (1963) Jaromila Jireše je považovaný za první manifest české nové vlny, objevují se v něm neherci, využívá postupů direct cinéma *4) a celkově směřuje k realismu uměleckého filmu.
Podobně jako filmy Evalda Schorma: Každý den odvahu (1964) nebo civilně laděné podobenství Návrat ztraceného syna (1966) či komedie Farářův konec (1968), které se však snaží zachytit širší společenský kontext a filozofující podtext vystupuje více do popředí. V jeho filmech se uplatňují prvky podobenství a alegorie s různou mírou stylizace tak jako u Věry Chytilové či Pavla Juráčka. Věra Chytilová zpočátku také čerpá z odkazů cinemy-verité *5), vzpomeňme např. její dokumenty Pytel blech (1962) či o Něčem jiném (1963). Ve svých dalších filmových počinech se od těchto postupů odklonila a natočila autorsky experimentální, kriticky filozofující snímek Sedmikrásky (1966) *6) nebo jeden z nejvíce stylizovaných filmů let šedesátých Ovoce stromů rajských jíme (1966). Pavel Juráček, původně scénárista (např. Konec srpna v hotelu Ozón, režie J. Schmidt, 1966) se proslavil středometrážní satirou na byrokracii, filmem Postava k podpírání (1963). Vrcholem jeho filmové tvorby se stal film Případ pro začínajícího kata (1969) společensko-politická alegorie, satira, snová fantasmagorie i dušezpytný obraz vnitřního světa humánního hrdiny.
Naproti tomu tvořil Jiří Menzel divácky vděčné ale také kritiky oceňované snímky, které vycházely z literárních předloh, v čemž tkví jeho největší filmový přínos. Jeho humor je shovívavý, lyrika v jeho filmech poetizuje problémy všedního života a hlavní zbraní jeho hrdinů je lidskost viz. Ostře sledované vlaky (1966), Rozmarné léto (1967) *7) či trezorový film Skřivánci na niti (1969).
Větší míru společenské kritiky lze spatřit v jemné komedii Ivana Passera Intimní osvětlení (1965) *8), který úmyslně přivádí do kontrastu městské a venkovské typy mužů a žen. Také Miloš Forman byl ovlivněn výše zmiňovanými filmovými směry, jeho filmy jsou však mnohem syrovější a krutější ke svým hrdinům než jeho kolegů. Ve svých filmech Černý Petr (1963) *6), Lásky jedné plavovlásky (1965), Hoří má panenko (1967) používá satiru a zesměšňuje jak malost hrdinů, tak nesmyslné mocenské předpisy. Podobně jako Forman a Passer i Jaroslav Papoušek preferuje jednotlivce před společností a soustředí se na sociologický pohled v komediálně groteskním ladění viz. divácky oblíbený film Ecce homo Homolka (1969) *10) a jeho volné pokračování v 70. letech.

K dalším neméně významným spolutvůrcům Nové vlny patří výtvarnice Ester Krumbachová, která svými návrhy dekorací a kostýmů ovlivnila podobu mnoha filmových děl (V.Chytilové, J.Němce, V.Jasného, apod.). Sama natočila pouze jediný film, výrazně stylizovanou komedii Vražda Ing. Čerta (1970), v kterém si zahráli Jiřina Bohdalová a Vladimír Menšík.

Vliv na Novou filmovou vlnu měla také nově se utvářející filmová hudba, která přestala kopírovat děj, zapojila se do rytmu filmu a stala se tak jejím partnerem, který dokázal měnit filmový obraz, zpochybňovat jej, ironizovat apod. Mezi velké tvůrce tohoto oboru patří např. Jan Klusák (Každý den odvahu, Farářův konec, Křik).

Pomocníky při vzniku nezapomenutelných děl Nové vlny byli také kameramani (M.Ondříček, J.Kučera) a herci (V.Brodský, J. a H. Brejchová, J.Kačer, V.Pucholt a mnoho neherců).

*1) Filmové hnutí vzniklé v Itálii koncem druhé světové války, charakterizované realistickým, společensky zaměřeným dějem, neprofesionálním herectvím a natáčením v reálu - exteriérech, nikoli ve studiu - interiéru.
*2) Filmové hnutí založené koncem 50. let tvůrci sdruženými kolem časopisu Cahiers du cinéma: J.-L. Godard, F.Truffaut, C. Chabrol, A. Resnais, J. Rivett, … .
*3) Hnutí filmařů ve Velké británii, kteří ve svých filmech používali prvky tzv. „osobního dokumentu“, prostřednictvím kterého vyjadřovali svůj negativní vztah jak ke komerčnímu filmu, tak současnému stavu britského dokumentu. K.Reisz, L.Anderson.
*4) „Přímý film“, nové filmové techniky (např. ruční kamera) umožnily na počátku 60. let zaznamenat vše s mnohem větší bezprostředností než doposud. Filmaři nemuseli užívat narativního komentáře, nemuseli pravdu inscenovat, stačilo ji pouze zaznamenat.
*5) „Film pravda“, filmová odrůda směru direct cinéma, užívá dokumentárních technik v hraném filmu. Vznikl ve Francii .

O kvalitě a oblíbenosti snímků Nové vlny svědčí také fakt, že mnohé z dialogů i monologů takříkajíc, v průběhu let, zlidověly a každý současný divák podle těchto „hlášek“ bezpečně pozná, o který film se jedná. Připomeňme si je:
*6) Sedmikrásky: „ A rozhodly jsme se, že budeme zkažené.“
*7)
Rozmarné léto: „Tento způsob léta, zdá se mi poněkud nešťastným.“
*8) Intimní osvětlení: „Na co? Dyť to máš jedno. Na to jsem ještě nepil. Tak na to.“
*9) Černý Petr: „Řekl jsi Ahój. - Ne, řekl jsem Ahoj. - Ne, řekl jsi Ahój.“
*10) Ecce homo Homolka: „Ti říkám, jestli si ten fotbal neprosadíš, tak jsi u mě mrtvej Homolka“. Našly by se další. Ale nejen ty je dobré si pamatovat.

Zdroj obrázku www.tiscali.cz



22.09.2009 - Šárka Pažítková