Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Udavači jsou morálním odpadem každé společnosti
Úvodník: Když se vysloví jméno Karla Sabiny, většinu z nás napadne označení - udavač. Sabina prostě zůstal udavačem, přestože z jeho prací o K. H. Máchovi čerpají odborníci dodnes, a navzdory tomu, že opery s jeho librety oceňují potleskem posluchači celého světa.
Článek: A přitom někde na začátku chtěl sloužit jen literatuře, Čechům a nadšeným vlasteneckým myšlenkám. Bohužel nemohl tušit, co mu přinese rok 1848, kdy za svou statečnost získal odměnu v podobě odsouzení k trestu smrti, který se posléze změnil na osmnáctiletý žalář.
V roce 1857 se mu dostalo milosti, avšak po návratu na svobodu zaznamenal velkou změnu poměrů, což u něj vyústilo ve značné finanční obtíže. Čehož celkem zdatně využila rakouská policie a najala si ho v létě 1859 do svých služeb. Rázem se jeho situace úplně otočila a on opět publikoval a nestrádal. Tím zahájil druhou kariéru svého života. Podával zprávy na své kolegy pod jménem Roman a čile tvořil. Jeho konfidentské působení časem vešlo ve známost. Ona pamětná konfrontační schůzka se odbyla za přítomnosti osobností jako V. Hálek, J. Neruda, či J. Grégr. Sabina upadl v naprostou nemilost české veřejnosti. Stáhl se do ústraní a dožil v opovržení a bídě.
Jakub Arbes, snad pro zachování spravedlnosti a ve víře v Sabinu, uveřejnil jeho obhajobu, z níž vychází Sabina coby vynikající spisovatel a člověk.
Díky tomu se dlouhá léta spekulovalo, jestli jsme Sabinovi neukřivdili, nicméně desítky zpráv hovoří v jeho neprospěch.
Sabina donášel na své kolegy proto, aby si uhájil svou lidskou i literární existenci. Těžko to lze pochopit, nicméně na druhou stranu - na případu J. K. Tyla, který se také dostal po roce 1848 do nesnází a místo kamenného divadla mohl působit leda v kočovné společnosti a skonal z důvodu nesmírné nouze, vidíme, že často k lidskému osudu vedou dvě cesty. Sabina si zvolil tu jednodušší, přesto si však nedokážeme představit situaci, v níž se po propuštění z vězení ocitl.
Ostatně i přítelkyně Boženy Němcové a konfidentka rakouské policie Vítězka Paulová by mohla vyprávět své. Jejího otce uvěznili, matka jí zemřela a doma živořilo několik sourozenců, z nichž ona byla nejstarší. Boženy Němcové si vážila, přesto kdyby na ní nedonášela, pošla by hlady. Nebohá Vítězka v té době trpěla tuberkulózou, jež jí záhy usmrtila, a proto si položme otázku, zda jí máme litovat, anebo jí pohrdat.
Každopádně udavačství se těší v naší zemi hluboké tradici. Velmi výrazně a pěkně se na ní navázalo v padesátých letech minulého století. A zas se tu našli jedinci inteligentní, ba dokonce stylisticky zdatní, jako třeba Pavel Kohout aj., a později se k nim připojili i další umělci. Tehdy se nejednalo už o holou existenci, ale často o určitý prospěch a výhody. A nezůstalo jen u hlav pomazaných, ale připojili se lidé, aby pro sebe samé ubližovali jiným.
Jeden pán mi před lety vyprávěl svůj příběh. Po srpnu 1968 emigroval jeho bratr, a tím okamžikem se příbuzní dostali pod bdělý dohled tajných. Bydleli v menším městě v ulici plné domků, kde se sousedé znali, pomáhali si a udržovali přátelské vztahy. Když si pak mnohem později tento pán prohlížel svůj svazek vedený STB, mohl se dočíst mezi řádky příjmení souseda, kvůli němuž se jeho dcera nedostala na střední školu, či kvůli komu jeho manželka musela jít uklízet místo kvalifikovaného zaměstnání. Všechna jména, která se mu míhala před očima znal od útlého dětství, a jejich nositele považoval za spolehlivé přátele. Z archívu prý odcházel v mrákotách a shodou okolností potkal kamaráda, o němž se právě dozvěděl pravdu. Ten jej vesele pozdravil, a hodlal se s ním zastavit na kus řeči, což míval ve zvyku, ovšem dočkal se suchého pozdravu bez pohledu do očí a zabouchnutí dveří.
Od té doby se onen pán cítí ve své ulici jako ve vyhnanství. Protože žije mezi lidmi, kteří mu záměrně škodili. Ptala jsem se ho, proč si s nimi o tom nezkusil promluvit. Usmál se a smutně konstatoval, že na něco takového nenachází vůbec sílu, navíc by prý kromě hloupých výmluv stejně nic nedozvěděl. Na pravdu jsou lidé moc zbabělí.
A já ho chápu, neboť zrada se nesnadno odpouští.
Pokud v současnosti hodlá kdokoliv obhajovat své činy jimiž se provinil proti druhým, a vymlouvat se přitom na svou tehdejší nezralost, má na to samozřejmě právo, a ostatně veřejnost mu může i nemusí věřit. Nicméně argumenty typu – stejně donášeli všichni - nesmíme brát jako útěchu, ani jako ospravedlnění podobných činů.
Ačkoliv nikdy nezabráníme aktivitám udavačů, kdy se jedná spíše o vadu charakteru než o náplň pracovního dne, musíme jejich strůjce ponechat na okraji společnosti jíž jsou, byli a budou, obyčejným morálním odpadem.
zdroj fotografie www.comentatory.com
23.10.2009 - Martina Bittnerová