Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - O Čtyřlístku i jiném s Vítkem Janotou
Úvodník: Je vědec, je poeta, je i znalec Čtyřlístků. Vít Janota (1970) je doktor fyziky, programátor, internetový grafik, hudebník, textař, překladatel, dramatik, prozaik… a básník. Jeden z předsedů Společnosti za obrodu Čtyřlístku či spolutvůrce zvukového nosiče Welcome to Úholičky (2001). Roku 1988 měla premiéra jeho hra Diofantes z Alexandrie (napsal ji s Karlem Kunou). Příležitost k rozhovoru, že.
Článek: Debutoval sbírkou básní K ránu proti nebi (2002). Ale jen u ní naštěstí nezůstal.
Chystáte něco nového?
Na začátku roku jsem odevzdal do nakladatelství rukopis třetí knihy Praha zničená deštěm – a je na trhu.
Můžete ji tu charakterizovat i sám, bez ohledu na kritiky?
Je to hlavně taková upovídaná věc, ve které trochu účtuju s Prahou, jakožto městem, ve kterém jsem se narodil a žiju.
Takže…
Takže se samozřejmě na knížku těším, ale na druhou stranu se z ní trochu vzpamatovávám, literárně relaxuju, rozmýšlím co dál, a čekám na nové podněty.
To zní až pohodově. Nepřeháníte?
V ostatním čase se opravdu o nějaké relaxaci nedá příliš mluvit. Povlávám na půl cesty mezi rodinou a prací, a snažím se z toho všeho úplně nezbláznit a udržet se ve stavu pro ostatní alespoň jakž takž snesitelném.
Jsem, jako teď vy, otcem: co myslíte, je dětem některými nakladatelstvími předkládán i brak?
Mým dětem jsou teď tři a pět, takže podvečernímu studiu dětské literatury se oddáváme prakticky denně a díky babičkám a dědečkům a jiným příbuzným jsme už doma nashromáždili celkem reprezentativní vzorek současné produkce. Pokud bych to měl nějak shrnout, nevychází to celkem špatně, vlastníme pár moc hezkých knížek, řadu titulů, které bych nazval solidním průměrem, který neurazí, a pochopitelně se najdou i věci odfláknuté, doslova slátané horkou jehlou.
Konkrétně?
Máme třeba dvě obrázkové knížky s veršovánkami, u kterých je naprosto jasné, že jejich sepsání bylo takovou malou domů pro někoho známého. Je až dojemné sledovat, jak se ten dotyčný trápí, jak vůbec nemá cit pro rytmus a jak neuvěřitelně šroubovaná sdělení musí vytvářet, aby dospěl k nějakému alespoň přibližnému rýmu. Ale nejsem udavač, abych jmenoval.
Lze vést hranici, kterou by se odlišilo, kde brak pro děti začíná a kde končí?
No, tak u těch případů, o kterých jsem mluvil, je to evidentní mizérie a člověk ji rozezná poměrně snadno. Na druhou stranu však: je to mizérie z pohledu dospělého člověka, jeho vzdělání, rozhledu, souvislostí, zkrátka všeho toho balastu, co má v hlavě. Děti to vnímají daleko méně rafinovaně, jsou zatím nezatížené informacemi a z toho co vidí si teprve vytvářejí žebříček hodnot, který budou později používat. Takže pokud se já jako rodič rozhoduju, zda je nějaká knížka pro děti dobrá či ne, nemůžu posuzovat kvalitu v klasickém smyslu, ale spíš jaký to bude mít vliv na utváření toho, co si myslí.
Nějaké ty veršovánky tedy podle vás – i jako podle básníka - neuškodí?
Možná že právě takovéhle jednoduché veršovánky, které jsou nám k smíchu, je později přivedou k opravdové poezii. Čili: hranice můžeme vést různé, ale, jak praví klasik, šedivá je teorie, zelený strom života.
Co myslíte, jde u literárního braku o vědomou bezohlednost jedinců nebo lze banálně říct: „Tak už jedná tržní hospodářství!?“
Já myslím, že je to vždycky o lidech. Víte, tržní hospodářství, to je pro mě čistě abstraktní pojem. Soubor technických pravidel, jak by měly věci fungovat, ale ten pojem sám o sobě žádnou morálku nemá.
Ani ji mít nemůže.
Ne. Tu tam přinášejí až lidé a podle toho to také vypadá, ale zase, nemyslím si, že ve většině případů by někdo chtěl vědomě páchat nějaké zlo. Spíš jde o podvědomou snahu nastavit si laťku pracnosti co možná nejníže, což je ale v případě dětí hodně při zemi.
Já o braku rád píšu, ale lze proti němu vůbec bojovat? A jak?
Tohle je poměrně zásadní otázka…
Rozhodně se netýká jen dětské literatury!
Ne, týká se vlastně všeho kolem nás, tedy když se nechceme nechat současnou realitou úplně převálcovat. Máme tu… Třeba komerční televize. Ty svou, do nebe volající produkcí, evidentně kazí vkus, ale mají sledovanost 60-70%. Máme je zakázat?
Jsem pro.
Žertujete, ale… Určitě by se chtělo, ale z jakého titulu? Přece nemůžeme druhým diktovat, co je pro ně dobré a co ne. To se dostáváme na dost tenký led, který v lepším případě zavání nějakou formou osvícenského absolutismu. Když se chceme rozhodovat sami za sebe, musíme asi také umět přijímat volby druhých, i když nám zrovna nejdou pod nos. Takže pro mě je primární obranou nepřistoupit na tuhle hru. Nesledovat špatné televize, nekupovat mizerné knížky.
A přímější recept?
Pokud by se na tom, co jsem řekl, shodla většina lidí, pak tržní hospodářství se svou nabídkou a poptávkou zafunguje pozitivně a tahle strašidla prostě zajdou na úbytě. No a pokud tento stav většině lidí vyhovuje, pak je to asi třeba přijmout jako fakt a o to víc si bránit své vlastní území.
Území. Aha, on je to vlastně takový celosvětový problém.
Podívejte, já myslím, že tyhle problémy se táhnou napříč celým civilizovaným světem. V každém státě se najde určitá část lidí, která jde tak trochu proti většinovému proudu.
Ale co TENTÝŽ problém vysledovaný V ČASE? Dokázal byste připomenout i některé zdařilé projekty pro děti z éry tzv. komunismu?
Já jsem vyrostl za normalizace a v sedmdesátých a osmdesátých letech byl trh s dětskou literaturou hodně pokroucený, jen ty tlaky na něj nebyly ekonomické jako dnes, ale politické a ideologické. Autoři, kteří nevyhovovali oficiální doktríně, byť byly důvody jakkoli malicherné, nevycházeli vůbec, to všichni víme, a takže třeba takový Foglar či Troska kolovali ve starších vydáních až téměř konspiračně. Na druhou stranu vycházela spousta prorežimních textů nevalné kvality. Možná o to více se však někteří lidé v nakladatelstvích snažili protlačit do edičních plánů rozumné věci. kdybych měl jmenovat jeden příklad za všechny, pak je moje volba jasná: časopis Čtyřlístek.
To jsem od vás mohl čekat!
Dneska, kdy se Čtyřlístek utápí v široké nabídce obrázkových časopisů a trochu i ve své vlastní nemohoucnosti, to třeba není tak zjevné, ale právě v sedmdesátých letech a na začátku osmdesátých prožíval svou zlatou éru. Byl v podstatě jediným oficiálně dostupným komiksem a měl náboj, o kterém se mu dnes jen může zdát a díky kterému ovlivnil hned několik generací dětí. Dneska už čtu staré příběhy Čtyřlístku svým dětem a jeho kouzlo se nikterak neoslabilo. Patří to u nás doma k tomu nejoblíbenějšímu.
Odvádí i vaše děti od čtení televize, počítač, internet a počítačové hry? A co z toho je nejhorší?
Mé děti ještě ne, ale jinak určitě odvádí. Žijeme ve světe kultu rychlosti, obrazových informací a neustálého přísunu nejčerstvějších zpráv, ať už je potřebujeme nebo ne. Tomu samozřejmě výše jmenovaná média plně vyhovují. A proto jsou tak přitažlivá.
Na druhou stranu vah, je zoufalstvím uložit čtení jako úkol?
Čtení je z tohoto pohledu poněkud staromódní až sucharská zábava. Vyžaduje zklidnění, soustředění a zapojení vlastní představivosti. Takže ne pasivní konzumaci, ale aktivní přístup, vklad naší vlastní energie. Tuhle bariéru je dnes málokdo ochoten překonat. Proč taky? Jenže, jak říká v jedné své povídce můj kamarád Karel Kuna, jedině klidné prožitky se dají stupňovat donekonečna. A všechno to vzrušení, adrenalin, rychlost musí dříve či později narazit na svůj strop.
Co je tedy podle vás z ataků médií nejhorší?
Těžko říct, protože nic není vlastně tak strašné, když se to dokáže používat v rozumné míře. Ale asi bych hlasoval pro televizi. Ta je horší i než internet - i než počítačové hry.
Jak to podle vás bude vypadat v oblasti čtení kontra vizualizace… za takových dvacet let?
Já vím, o tom jste napsal na internet esej o Robinsonovi... Samozřejmě se taky můžu pokusit o více méně lineárně rozvinutí současného stavu – po vašem vzoru - a vidět to jako v nějaké špatné sci-fi. Čtení a psaní se stane výsadou určité omezené skupiny lidí, takové kasty vzdělanců, snad. Jiná, menší část lidstva se zcela odpojí od reality a odebere se do lepších virtuálních světů. A zbytek lidí bude trávit svůj čas v nenáročných, ale dostatečně vzrušujících zábavách, jako je nakupování, sledování nejrůznějších reality show a podobně. Prosím.
Jenomže jak už se mnohokrát ukázalo, právě tahle linearita je světu bytostně cizí. A když se podíváme do historie, je takřka pravidlem, že rovné a nalajnované cesty se nečekaně zauzlily, objevily se na nich překážky a zákruty, na které nikdo nepomyslel.
A jak tak koukám na vývoj klimatu, zásoby fosilních paliv a jejich spotřebu a spoustu dalších věcí, možná budeme za dvacet let našim dětem při ohýnku rozdělaném ve staré televizi číst zažloutlé knížky a vyprávět příběhy o časech, kdy ještě fungovala elektřina.
Anebo to ale může být i jinak.
Anebo to taky může být úplně jinak. Obrovské fronty před knihkupectvími, spisovatelé jako novodobí hrdinové národa... Tahle nejistota je na světě právě to hezké.
A co za padesát let, když už jste zmínil onen můj rádoby prognostický esej o robinsonech v „šumu příboje“?
No, já nevím, jestli toho po mně už nechcete trochu moc, a budu-li v té době ještě naživu, bude mi k devadesátce, takže se dá předpokládat, že obzor mých zájmů bude značně omezený. Čili starosti o tyhle věci rád přenechám svým dětem a vnoučatům.
Ale zamysleme se nad tím oba a všichni! Děkuji za rozhovor.
foto Kateřina Bolechová
25.11.2009 - Ivo Fencl