Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Emma a Bára Srncovy vyprávějí, Zámecká galerie Kladna jim ale neporozuměla


Úvodník: Kladenská Zámecká galerie slíbila otevřít své předvánoční dveře příjemně a štědře. 3.12.2009 zde byla vernisáž výstavy Emmy a Báry Srncových. Obě dvě netřeba čtenáři představovat, snad jenom dodejme, že dcera se vydává ve šlépějích maminky, aby zakotvila mezi výtvarnými umělci namísto herecké profese. A z prvních krůčků je vidět, že nakročila správně.

Článek: Na tohle všechno jsem, příjemně naladěna, vyrazila s dobrým pocitem, že cukroví i úklid posečká. Ale čekalo mě překvapení. Považte, vstoupila jsem do galerie schválně téměř o tři čtvrtě hodiny dříve před samotným zahájením, abych si v klidu nejen odložila své svršky, ale zároveň domluvila s oběma autorkami možný rozhovor. Pojďme dovnitř.
 
Hned u schodů mě odchytly dvě dámy s udiveným výrazem, že jsem tam brzy. Vždyť ony vše teprve musejí připravit. Dobrá. Přeci jen mají ještě pár minut k dobru. Ovšem další zklamání přišlo posléze. Na mou otázku, zda bych mohla mluvit alespoň chvíli s Emmou a Bárou Srncovými, mi odpověděly s úžasem v očích, že asi vůbec nepřijedou. Prý to někdo od nich někde četl, snad na internetu. Vřele mi ale doporučily jeden místní restaurant, mají tam prý výbornou kávu, a ať přijdu určitě později. Ani nevím jak, ale po chvíli už jsem u kávy seděla a přemýšlela, kde se v umění, lépe řečeno u umění, takoví lidé vůbec vzali. Snad z Měsíce, a to jsem ještě netušila…

S melancholickým pohledem na hodinky jsem si objednala lívanečky a ty pak seděly se mnou. Tak jsem si je pojmenovala Emma a Bára. Patnáct minut před šestou jsem již vcházela znovu do galerie, tentokrát už s nadějí, že…
Na chodbách hloučky lidí rychle upíjely víno, pojídaly předložené chuťovky, na stolcích se válely zbytky toho všeho s pocintanými skleněnými džbánečky a kousky papíru, možná ubrousky?
Byla tady šestá, a stále nic. Vplula jsem tedy do výstavních prostor, kde mě čekalo další překvapení. Takto bez ladu a skladu rozeseté výstavní objekty jsem už dlouho neviděla. Všude bylo cítit známé pořekadlo. Za málo peněz, hodně muziky. Takže jsem stála například před jedním panelem a v odraze skla z jedné reprodukce (čtete správně) jsem mohla sledovat zapaspartovanou litografii z protilehlé stěny. Jak úžasné! Jak úsporné! Máte tak celou výstavu zhlédnutou za celou polovinu času!

A dlouho nic, až jsem se nakonec dočkala i slavnostního zahájení. Mít v sobě lahvičku vína, možná by mě i pobavilo.

Do sálu byla postrčena přes počáteční nechuť jakási slečna s kouskem ušmudlaného papíru, možná i s nějakými informacemi alespoň o tom, kdo nám na „uvítanou“ zahraje a co bude hrát. To jsme se ale stejně nedozvěděli. Myslím, že to bude členka nějakého místního tanečního souboru, neboť ty pohyby, co během několika, naštěstí jen sekund, napáchala, by obyčejný člověk bez tréninku zajisté nesvedl. Zazněly tóny a veselí byl konec. Dámy zasvěceně debatovaly o tom, proč pro tuto litografii autorka zvolila lila a temně modrou, zcela jistě depresivní období, páni spokojeně hleděli na vnady dívek z obrázků a všichni byli tak nějak spokojeni. Co chci, vždyť tak to má být.

Mně ale bylo z téhle „kultury“ hodně smutno. Kdybych nemohla nahlédnout poněkud dále, za sklo do obrázků, plout nebeskou krajinou na kole, cítit sluníčko a pohodu a s větrem o závod vlát, převládl by smutek a zmar. Ale naštěstí jsem zde díky autorkám spatřila spousty příběhů, třeba jako :

Tak to tohle je náš František!
Když jsem byla malá, chodili jsme spolu do školy vzdálené pět kilometrů. Chodili jsme každý den, pěšky a rádi. Cestou jsme sbírali kytičky pro pani učitelku, jindy jahody, ty měl František vždy pro Johanku sedící v přední lavici. A později na podzim jsme se předháněli, kdo najde víc a hezčích kaštanů. V zimě jsme si rádi hráli na ledovou královnu, kdo dokázal rychleji vykouzlit na okenní tabulce obrázek, ten vyhrál. A těch pochytaných vloček na jazyku! Ó, jak sladce chutnaly. Pokaždé jsem měla dobrý pocit, protože mě nechal vyhrát. Můj František! A celou tu dobu nevěděl, nepoznal, že je můj. Jak se mi rděla víčka, když se objevil u našich vrat a já rychle vyběhla, aby nemusel ani malou chviličku čekat. A pak se naše cesty rozdělily. Ale ve svých představách ho stále vidím stejně. Přichází, usmívá se, slovem pohladí, vezme za ruku a už běžíme. Trnitou cestou. On do zahrad nebeských, já tady po Karlově mostě do Čertovky. Běžím a stále se ohlížím, kdepak je asi teď můj František?

                                 
Zámecká galerie města Kladno
3.12.2009-10.1.2010
Emma a Barbora Srncovy
Výstava obrazů a litografií
Zdroj obrázků www.nepolisy.cz; www.portus.cz


09.12.2009 - Julie Kolocová