Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Utrpení mladého solviňáka
Úvodník: Píše se rok 1966. Ve &Skodovce v Plzni pracuje či práci předstírá možná 40 tisíc lidí. Rusové ještě za bukem a náš holomek s jinými podobnými tříská na elektrickou kytaru v učňovských areálech muziku Beatles a Stounů. Kdo nemá tyhle dvě party naposlouchané, je odepsán nejen před holkama. Nad městem příkrov fabričního smradu. V těle ten samý. A ruce? Ani nemluvit.
Článek: &Skodovka se v těch letech a ještě dlouho po nich pyšnila označením město ve městě. Lidi, jež tou továrnou neprošli, bys ve městě skoro nenašel. Holomek se na jedné straně nadýmá pofidérní stavovskou hrdostí, na druhé se propadá málem do pekel hanbou. Nad sebou, s charakteristickým odérem ve vlasech, v tričku, všude. Nikomu to však divné nepřijde. Je to všude. Ve fabrice, před ní, v tramvaji, v kinech i hospodě. Myslet si, že tehdejší hospodští měli vítr před zákonem kvůli mladistvým, je naivní. Naopak. Ale to je jiný příběh. Barvitější sice, ale o někom jiném, asi.
Náš holomek plynule načichl kyselou zatuchlinou, jež nešla umýt. Vždyť její příčiny vnesl do verštatu už Emil &Skoda. Hektolitry starého oleje, jež se vsakují do dřevěných podlahových kostek. Žluklý hydrol, chladicí a mazací tekutina, užívaná zejména při obrábění. Pach potu. Sloupy prachu, zejména v těch nejstarších provozech. Že nejsou cítit? Ale jsou!
Vyfasovaná solvina měla zabránit nejhoršímu. Ale co to ksakru bylo? Čím začít? Zahodit černé ruce, vždy připravené zažrat se špínou? To by nezvládla. Už nejde o smrad! Hlavně se nějak umýt. Mazáci znali fígl. To se vezme kýbl, naplní se do poloviny štukovým pískem, přidá se mazlavé mýdlo (hodně), všechno už vyjmenované (netroškařit) a důkladně prohníst! Zpracovávat rukama! Odměna? Ručičky jak z alabastru. Deodorant je ale neumravní. Solviňáky poznáš. Ručičky v kapsách, šetří si je. Ale ne každý s rukama v kapsách je solviňák. Taky se může jednat o sortu, kterou nazvěme kuličkář. Teď, co je lepší? Co je nám do toho! My víme, že kulička téhle „sračky“ vrací solviňáky mezi lidi. Ale nelíbat!
Takže po šichtě rychle domů a dřív než mezi lidi, hup do koupelny a pracovní hadry radši do pračky. No jo, ale to nejde zařídit každý den. Na holomka hned za branou někdy čekala nějaká kámoška. Styděl se k ní přiblížit. Své neustále se opakující kecy si mohl nahrát (na desku, se tenkrát říkalo). Ale tahat s sebou ten zvukový přístroj? Pochlap se, holomku! To raději donekonečna opakovat evangelium mladého solviňáka každý týden nové kámošce!
18.12.2009 - Jaromír Komorous