Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Lídr kapely Mňága a Žďorp Petr Fiala: "Za hudbu se nesmíte stydět!"



Úvodník: Den, kdy vyjde nová deska kapely Mňága a Žďorp - Takže dobrý - se nezadržitelně blíží. Proto jsme předtím vyzpovídali Petra Fialu a zjistili jsme, jak se nové album nahrávalo, zabrousili jsme trochu do historie skupiny a dozvěděli jsme se, co všechno může způsobit ježek v nahrávacím studiu producenta Ondřeje Ježka.

Článek: Vaši novou desku „Takže dobrý“ jste poprvé natáčeli v Praze. Cítíte nějaký rozdíl v metropolitní atmosféře a těmi předchozími studiy?
Skoro všechny desky jsme nahrávali v ostravském studiu C. Je výborný, na evropské úrovni, ale napadlo nás, že bychom měli vyzkoušet něco jiného, abychom věděli, jak to funguje i jinde. Takže jsem zajel do Prahy a nejdřív jsem se domlouval s Honzou Muchowem. Potom s Ondrou Ježkem, který nakonec naši desku produkuje. Jeho studio je kvalitně vybavený, moderní, něco mezi undergroundem a punkem. Navíc jsme měli možnost nahrávat všichni dohromady, což nám taky vyhovuje, protože nepotřebujeme nějaké složité triky, aby naše hudba byla pseudomoderní. Co se týká nahrávání v Praze, tak to bylo výborný v tom, že večer po natáčení jsme třeba šli kolem Futura, kde zrovna hrál Divokej Bill, tak jsme tam šli a po koncertě jsme ještě zapařili. To se nám v „Céčku“ nestalo, protože je v lese, kde jsou lišky a zajíci…

To mě napadá, když zmiňujete tu faunu, paralela s příhodou s ježkem ve studiu (Petr Fiala napsal blog, kde vzpomínal na natáčení alba „Takže dobrý“. Popisoval, jak ve studiu Ondřeje Ježka musí každá kapela hlídat, aby dovnitř nevnikl ježek, který normálně bydlí na zahradě, ale jakmile se naskytne příležitost, tak pronikne dovnitř, kde obratně rozmisťuje kadince a pak to tam příšerně smrdí. Po návštěvě kapely Mňága a Žďorp Ondřej Ježek jen poznamenal: „Tak takovouhle kapelu jsem tu ještě neměl! Byl tu kdejakej hardcore, kdejaká podivnost, ale ježka uhlídali všichni!“ – pozn. red.)
Ten ježek tam fakt byl, lezl pořád dovnitř, dělal tam bordel a producent byl nervózní,  nemohl pracovat a musel hledat, kde je ježek. V tom studiu je hodina docela drahá. Když pak hledáme ježka, tak nás vyšel na dobrý prachy.

Takže bude vaše nová deska třeba i díky ježkovi nejdražší?
No, skoro jo. Ale ne kvůli ježkovi, ale kvůli tomu, že to je v Praze a taky proto, že jsme nahrávali desku po dvou písničkách. Vždycky jsme jeli na dva dny – první den jsme dvě písničky nahráli, druhý den jsme to smíchali, a když něco chybělo, třeba kytary nebo se nám nezdál zpěv, tak jsme to ještě dodělali. Dřív, když jsme natáčeli jinde, tak se to mohlo víc táhnout. Ale teď mám zase pocit, že nová deska vznikala přirozeněji.

Takže dobrý?
Takže dobrý… (smích)

To se dostáváme k názvu. Proč se album jmenuje „Takže dobrý“?
Je to název jedné písničky. Tu hlášku jsem vzal od jednoho známého, který se takhle vyjadřuje. Řekne například: „Jsi na perníku? Jsi na cracku? Takže dobrý!“ Vždycky řekne nějakou pohromu a pak dodá: „Takže dobrý.“ Udělal jsem podle toho písničku, a pak mi to přišlo i jako srozumitelný a dobrý název desky.

Když jsem si pročítala avízo k vydání vaší desky, tak slibujete mimo jiné další porci "veselého pesimismu". Co ten pojem znamená?
My teď říkáme spíš veselý realismus. Dřív, když jsme byli mladší a mysleli si, že život za nic nestojí, tak jsme měli takový hesla jako „nepropadejte žádné naději“, říkali jsme si mladí pesimisté, abychom naštvali ty optimisty, protože za komunistů bylo všechno optimistické a šlo se vstříc krásné budoucnosti, ale my jsme s nimi jít nechtěli. No a s tím realismem - to je směr, který třeba v literatuře představuje Émile Zola. Jenomže ta díla byla vždycky o chudých lidech a tak, prostě totální depky. Tak jsem si říkal – realismus - to já chci, ale veselý.

Fungujete jako kapela už 23 let, vydali jste 11 desek. Jaký posun pozorujete ve vaší tvorbě?
Kromě toho, že jsme se přece jenom naučili trochu hrát a zpívat, tak na začátku to byly výpovědi lidí, kteří bydleli v malým městečku, písničky vznikaly ještě za komunistů, takže nebyly ani moc veselý. Byly to ještě pokusy takovejch zklamanejch puberťáků… přerostlejch, ale pořád puberťáků. Kdežto teď už to jsou poselství nebo názory lidí, kteří už mají kolem čtyřiceti, kteří si myslí, že čím je člověk starší, tím je život lepší, skvělejší a zábavnější.
No a po nahrávací stránce. Dřív jsme neměli studia, nahrávali jsme v garáži, ve sklepě, měli jsme dva magneťáky, vždycky jsme to nahráli na jeden, pak jsme něco přihráli na druhej, k tomu jsme ještě něco přihráli, takže se to navrstvilo. Seděli jsme kolem toho všichni, a když to někdo pokazil, tak jsme mu vynadali, protože se to muselo dělat celý znova. A to teď děláme v podstatě stejně. My něco nahrajem a producent to nějak smíchá.

Která vaše deska je nej?
Já bych řekl, že tak půlku desek máme fakt dobrých, za které se nestydím. Takové jako je třeba naše první Made in Valmez, Ryzí zlato nebo Dutý, ale free. Pak máme desky, které obsahují třeba čtyři písničky, které hrajeme na koncertech, ale zbytek je marný. Když se podívám zpátky, tak v době jejich vzniku kapela nebyla třeba v dobrým stavu, odcházeli členové a tak. Takže se to odrazilo i na naší tvorbě, ale to teď vidím až zpětně.

Když vzniká nová deska, snažíte se přijít s něčím novým, sdělit něco, co jste ještě neřekli?
Hlavně chceme sami sebe překvapit, protože, když se člověk stane hudebníkem, tak zjistí, že není těžký dělat písničky, ale důležitý je, že v té písni musí být něco, co překvapí i samotnou kapelu. Pamatuji si, že jsme se kdysi snažili dodělat nějakou písničku. Nebyla špatná ani dobrá, něco tomu zkrátka chybělo. Asi dva dny jsme trávili ve studiu a pak producent řekl: „Už vím, co tomu chybí - nápad!“ Když není nápad, smazat. Chceme něco, co jsme ještě neřekli, nenahráli. Dneska není těžký dělat hudbu, protože se nahrává pomocí smyček stažených z netu, ale tak vzniká zase spousta šuntů. A člověk se musí hrabat plevelem, aby našel to, co za něco stojí.
Důležitý je, co člověk chce sdělit, i když to může být blbost. I když si chci zatančit, tak udělám taneční písničku. Ale hudba je zamořená polovičatostí, kapelami, které by chtěly být hlavně na obálkách časopisů, anebo vznikají často z nesprávných důvodů. Když mám nějakou ambici v muzice, tak se za svojí hudbu nesmím stydět.

Otázka na závěr. Jaký je váš nejsilnější hudební zážitek z poslední doby?
Určitě jsem zažil spoustu silných okamžiků, ale teď mám v sobě jeden takový čerstvý zážitek. Moderuju pořad Ladí neladí (vysílá Česká televize – pozn. red.) a tam jsme v posledním díle v Ostravě měli českou kapelu Visací zámek a ze Slovenska přijela Slobodná Európa. Ty jsem naposledy viděl tak v roce 1992, kdy jsme hráli na festivalu v Děčíně a oni tehdy byli závislí na heroinu, byli zmatení a nepoužitelní, bylo to strašně smutný. No a teď jsem je viděl po dlouhý době a strašně mě nadchlo, jak ta kapela hrála. Dneska už jsou na metadonu a prostě nic neřešili. Mají jen tu svoji hudbu a to jim stačí. Bylo to strašně opravdový a vůbec jsem to od nich nečekal.

         

Foto: archiv kapely

10.02.2010 - Aneta Šimonková