Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Neklidný Mánes
Úvodník: Photographs nebo-li Foto bez limitu...
Procestovat celý svět za jediné nedělní odpoledne! Nemožné? Já ale tvrdím, že to lze. Jak? Stačí vklouznout do černobílých fotografií, uchopit díky nim svět jako Tomáš Umlauf a přijmout od nich, co nám nabízí.
Článek: Jsme v zajetí černé a bílé, a přesto v pestré džungli života. Slyšíme ruch velkoměst, stejně jako ticho tíživé samoty. Kolem nás se vinou vůně dovařeného oběda, je cítit vlhkost pralesa a o kus dál odér procházejících dam. 
Námětově je tato výstava tak obsáhlá, že pomalu nestačíme vstřebávat. Tematická různorodost tříští naše smysly a my chvíli jako bychom se ztráceli, nevíme kudy kam. To bych možná viděla jako jediný zápor celé expozice. Ovšem nebýt toho, jak právě toto autor vysvětluje.
Má koncepce je bez limitu, blízko chaosu, zdánlivého nepořádku, což může působit složitě. A tak sázím krajiny vedle lidí, které, zdá se, nemají spolu nic společného. Sestavuji to zcela náhodně podle okamžité intuice a pak v tom hledám smysl, proč kombinuji vedle sebe časově a tematicky odlišné předměty. Najednou, jako kdybych v tom našel něco nadpřirozeného, něco tajemného. Vše je se vším spojeno, cítím se být v jednotě se vším.
A tak už chápu.
Je jedno, jestli zrovna stojíme před portrétem zasněné ženy nebo na náhorní plošině v Íránu. Úplně cítíme vítr, který nám pro tuhle chvíli příjemně čechrá vlasy a hladí tvář.
Když fotím, nechci se ničím vázat. Vůbec ničím. Záleží mi jen na tom, aby mé fotky měly atmosféru. Je mi jedno, jestli to je smutek, radost nebo cokoli.
Mám chuť zastavit se na rušné ulici vedle hloučku postávajících mužů a zaposlouchat se neslušně do jejich rozhovoru, případně se k nim přidat. Stejně jako otevřít vlídnou náruč chudobě čišící ze zraku staré ženy v Indii.
Jsem poutník a chodec, hledám a dokumentuji si svá okna skrz hledáček foťáku a zmrazuji okamžiky své doby, které už mi neutečou, protože jsem je zachytil a získal je. Jsou mé, jsou dobyté.
Hltáme ve zdánlivém klidu teplé výstavní síně vše to, kam sami nedojdeme. Za sklem z jedné strany líně teče Vltava, na druhé pospíchají neznámo kam chodci. Jejich chyba, že se nezastavili, my stejnou neuděláme. Posedíme se stařenou z Vietnamu, setřeme kapku rosy z květu orchideje, pomazlíme se s dětmi a jejich tvářičkami jako od barokních andílků a skoro zabloudíme mezi stromy na &Sumavě. A pak malinký úkrok doprava a běžíme po rušné ulici Teheránu.
To vše lze stihnout za necelé nedělní odpoledne, už věříte?
Tomáš Umlauf
Výstavní síň Mánes
Praha 1
Masarykovo nábřeží 250
5.2.2010 – 28.2.2010
Foto: autorka článku
19.02.2010 - Julie Kolocová