Na zámku Mikulov se otevřela výstava Víříme prach. Návštěvníky nezavede jen do expozice, ale za běžnou výstavou. K zatopené obci Mušov, vzácné knize nalezené v USA, germánskému hrobu i živému stromu. Na těchto příkladech ukazuje, jak muzeum uchovává paměť regionu. K vidění je až do konce listopadu 2027.
 

Ohledně snění nikomu neraďme, ale tohle je navzdory tomu návod, jak dělat skrze sny knížky. Anebo aspoň příběhy. Dají se vyprávět i prostřednictvím (bezostyšně) aplikovaných snů a přiznám se, že je to zčásti můj vtip, ale plno vtipů je až překvapivě využitelných v praxi.

Jsou místa, kde historie neleží jen v knihách a vitrínách. Přesně 160 let od největší polní bitvy na českém území se na Chlumu otevře nová expozice Muzea války 1866. Od pátku 3. července nabídne návštěvníkům cestu do krajiny, kde se v roce 1866 rozhodovalo o budoucnosti střední Evropy. Nová expozice propojuje skutečné příběhy, scénickou práci s prostorem, mobilní hru, rozšířenou realitu ii výhled z rozhledny do míst, kde se události skutečně odehrály.
 

Na Karlštejně Ray(mond) Douglas Bradbury nikdy nebyl. Tento kalifornský spisovatel je však po právu považován za Hospodinem políbené dítě štěstěny a na konci článku ho (možná) budete sledovat, jak pohotově odpovídá. Tento muž v brýlích neviděl na jiné rovině literaturu populární a dejme tomu Shakespeara a Hamlet i "lidová" hra Noc na Karlštejně by u něj zářily alchymickou, okultní energií v tom samém tyglíku.

Sněte a představte si knihu, kde zaznamenáte pěnu dní, ale s úpravou. A to? Lidé porostou jaksi intelektuálně a bez výjimky tam fungují „na výši“ a připraveni sofistikovaně dumat a veřejně rokovat. Popovídat si i během setkání na ulici, a to dejme tomu o literatuře.
A výsledek? Nadsazený obraz, ale obraz útulného světa. 

V létě 2026 uběhne patnáct roků od zavraždění spisovatelky Simony Monyové (1967 - 2011). Ne úplně trefně ji publicista Roman Burián nazval kdysi Vieweghem v sukních. Když vydechla naposled, rozpracován měla dvaatřicátý titul, když počítám nevydanou prvotinu Levým dovnitř, pravým ven.

Než na Ukrajině začala válka, Kristýna studovala architekturu. Její dny se točily kolem plánů a výkresů. Dnes má azyl s více než 250 psy, které zachránila z míst jako Donbas nebo Charkov. „Vím, že každá taková cesta může být moje poslední. Měla jsem kamarády, kteří riskovali daleko míň než já, a zemřeli. Ale když tam vidíte vystrašené a hladové psy, kteří nemají žádnou šanci sami přežít, nemůžete je tam nechat,“ říká Kristýna.
 

Přítelkyně mi onehdy vytkla, že radši nostalgicky vzpomínám na mrtvé věci, ačkoli je prý normální a lidštější dojímat se osudy lidí. Nebo lidských párů. Možná má ta známá pravdu a každopádně je zajímavé, když se někteří, většinou chlapi, natolik sblíží, až… To je pak různé, ale každému dnes podobné páry alespoň něco málo říkají.

Svět knihy na pražském Výstavišti byl taky letos, i když ten hlavní palác dál dokončují, Nevadí - a rejdilo se vzadu a uvnitř hal postavených na lukách, kde to mám rád od chvil, kdy mě rodiče prvně vzali k Maroldovu panoramatu jisté bitvy.
U Křižíkovy fontány dnes dominuje areálu... taková ta „GOJA pyramida“. „Pavle?“

Není nad krásný bílý úsměv jako z reklamy. Bílý chrup ale nemusí znamenat totéž, co zdravý. Webmagazin si pro vás připravil několik zažitých omylů ohledně vašich zubů a péče o ně.

Budete-li v květnu donuceni někým blízkým stát se výletníkem, přijměte pár vágních tipů, kam se vrtnout, a vzpomenu Karla Hynka Máchu, který si, jak víte, kreslil navštívené hrady.
Nejezdil pod ně ale automobilem, ten patrně nechával v garáži a dal přednost výletům „pěšourem“. Například na Bezděz, což je hrad z nejpůsobivějších, i když původně klášter. Nejspíš působí na čidla i z toho důvodu a vystupuje vysoko nad roviny, do mraků, a všimnete si zdejších buků. Kdo na Bezděz nikdy nevylezl nebo nevyskočil, bude sice taky Čech, ale ošizený.

Existují dny, které v kalendáři svítí víc než ostatní. Ne snad kvůli červenému písmu, ale pro tu neviditelnou energii, která visí ve vzduchu. První máj je přesně takovým okamžikem. Je to den, kdy zima definitivně skládá zbraně a svět se halí do té nejkrásnější barvy, jakou příroda vymyslela – do šťavnaté, neokoukané zeleně, která voní po dešti a naději.

Všimněte si: zarazil vás už název. Korektně se dnes o homosexualitě nemluví. Radši ne. Je to faux pas, pokud téma nastoluji, a dospěli jsme k extrému, kdy se o homosexualitě nehovoří vůbec. Martin Putna (a kolektiv) sice dali právě před patnácti lety dohromady monografii Homosexualita v dějinách české kultury (Nakladatelství Academia 2011, druhé vydání 2013), ale také to nechali Martinu Putnovi jeho kolegové-literární badatelé sežrat. V mnohém měli pravdu! Má se umění zkoumat podobným prizmatem? Ne.