Současná úspěšná autorka Simona Monyová má na svém kontě již dvacet dva vydaných titulů. Všechny víceméně úspěšné, poctěné dobrou kritikou, některé se vynesly vysoko na žebříčku nejčtenějších knih. Každý jistě zná „Tchyně a uzený“, „Otcomilky“ či „Opiju tě rohlíkem“. Zcela čerstvý titul se nazývá „Já o koze, on o voze“ (fotografie pochází ze křtu této knihy). Za celým úspěchem však nestojí žádné známé nakladatelství, jak bychom mohli očekávat... (Ačkoliv v jednom brněnském tato spisovatelka začínala.)

Nejprve otázku: S jakým člověkem si raději poklábosíme - s pesimistou nebo optimistou? Nejčastější odpověď: s optimistou. A to platí i v případě, že nám  pesimistovy názory připadají zajímavé. Proč? Protože raději strávíme víc času s tím, s kým se dokážeme uvolnit a zasmát, než s tím, kdo třeba moudře, zato negativně filozofuje.

Svět literatury (http://svet-literatury.wz.cz) je literární server, který se věnuje především recenzím knih a životopisům autorů, ale také volné tvorbě. Na svět literatury můžete zaslat svá díla ke zveřejnění, přečíst a hodnotit tvorbu ostatních a účastnit se občasných literárních soutěží. Provozovatelkou serveru je Markéta Karešová.

Časté užívání klišé jsou velice častou chybou začátečníků a někdy i zkušenějších autorů. Text přitom s omšelými frázemi ztrácí na přitažlivosti. (Mimochodem i samotný výraz “omšelá fráze” spadá vlastně také do klišé).

Zatímco Harpagon si lakomě šušnil své zlaťáčky, my autoři bychom si po jeho vzoru měli rozšiřovat, schraňovat a ovšem na rozdíl od Harpagona vystavovat na odiv světu svou slovní zásobu. Čím bohatší jsme, tím lepší! (Harpagon by alespoň v tomto bodě jistě souhlasil.)

Z každého řádku musí sálat především přirozenost. Máte-li potřebu psát, pište, ale nenuťte se do toho. Mám zkušenost s tím, že když jsem si stanovila, že dnes napíšu pět stran, i když jsem je nakonec sesmolila, po opětovném přečtení jsem zjistila, že mi ten čas nestál za to. Text působil krkolomně, škrobeně. Spíš jako žákovská slohová práce, ne zábavný román.

Dialog je velmi důležitým stavebním kamenem prózy. Dialog náležitě oživí text. Bez něho se každá próza stává spíše popisem. Minule jsme si řekli, že při psaní dialogu musíme především ohlídat, abychom ho neošidili a nepletli si ho s divadelním scénářem. Pohlédněme nyní na dialog i z jiného úhlu.

Nejen příběh jako takový, nejen celkový styl vašeho dílka, ale vyváženost popisů a přímé řeči často rozhoduje o čtivosti příběhu. Nachází-li se v knize příliš popisů a úvah, často i v případech, kdy nejsou nutné, děj se stává nezáživným. Čtenář knihu odloží dřív, nežli se dostane k jejímu jádru. Naopak příliš přímé řeči potlačuje čtenářovu obrazotvornost. Neumí si představit jednotlivé postavy ani situaci. Používáte-li často přímou řeč, musí se jednat pouze o řeč obsahově silnou.

“Tvůrčí psaní učí, jak zacházet s dobrým námětem. Spisovatel není ani umělec, ani národní posel, ale prodavač slov.” (Milan Uhde)
A my bychom u těch slov právě mohli začít. Jen taková malá jazyková cvičení na rozhýbání mysli - asi jako když se zpěvák rozezpívává či herec před vystoupením rozhýbává jazyk jazykolamy (i když bych chtěla vidět jednoho, který tak skutečně činí).

Na úvod miniškoly pro psavce se zajisté hodí nejprve smysluplně uvážit, proč vlastně psát. Vede nás k tomu nějaký hlubší důvod, potřeba se zviditelnit, uplatnit se ve vysněném povolání? Na druhou stranu zdůvodňovat svou kreativitu může být stejně mystická a diskutabilní filozofická otázka jako hledání smyslu života. Nelze odpovědět jednoznačně.

Nejsme sice Literární akademie a neudělíme vám v naší miniškole žádný titul, ale zase u nás nemusíte platit školné a také se nemusíte potit u žádných zkoušek. Přitom vám máme co nabídnout: