Černé barony jsem kdysi četla na pokračování v Dikobrazu, ačkoliv jsem byla ve věku, kdy jsem ještě nemohla některým věcem příliš rozumět, ale i přesto jsem se skvěle bavila. Ani následný film mě nezklamal. Tak nějak měl člověk pocit, že vychází z literární předlohy.

Černí baroni se od své předlohy značně vzdálili a jediné, co cítím u televizní obrazovky je pocit trapnosti. Snad jen Andrej Hryc se zhostil Terazkyho se ctí, dokonce i Vítězslav Jandák (kapitán Ořech) a Karel Heřmánek (kapitán Honec) hrají své zelené mozky dobře. Bohužel řada dalších vynikajících herců se ztratila pod dialogy podivného scénáře. Díky čemuž Bolek Polívka je pouhým ochlastou (poručík Hamáček) a Oldřich Kaiser (poručík Troník) permanentně procvičuje své mimické svaly. Zrovna tito zmínění pánové v sobě skrývají obrovský potenciál, stačí si připomenout jejich jiné role. Nevím a nechápu, proč z nich režisér nedokázal „vymáčknout“ komiku, která je pro ně typická a která zaplňuje divadelní sály, je to jako by z kvalitní látky ušil šaty nepěkného střihu.

Rovněž mi uniká smysl toho, proč se tolik scén odehrává v hostinci, nejsem si jistá, že by pétépáci měli natolik rajský život, zvláště když se řada z nich vracela domů s podlomeným zdravím. Kdo v seriálu nepije, jako by nebyl. V „Nemocnici“ mnohokrát kamera snímala roztomilého Pěnkavova pejska, tady se objevuje buldoček Terazkyho. Nevím, zda tím tvůrci vyjadřují vztah k němému tvoru, ale já osobně to považuji za „vycpávací“ manévr. A těch vycpávacích scén se tam najde celá řádka.

Samotnou tragickou kapitolou je postava Kefalína. Když Radek Holub v dokumentu k seriálu sdělil, že si vzal při tvorbě postavy hodně ze Švejka, mé srdce nezaplesalo. Kdo Černé barony četl, tuší, že Kefalín nemá se Švejkem Josefem společného zhola nic. A proto Kefalín vystrkující pupek s přihlouplým úsměvem v obličeji vyvolává maximálně odpor. Na druhou stranu tento naprosto odpudivý člověk na školení svede velmi pohlednou a atraktivní „soudružku“. Nevím, jak se mu to podařilo, ale zřejmě dotyčná trpěla nějakou výraznou sexuální abstinencí, neboť dívka jejích půvabů by si v běžném životě našla mnohem atraktivnějšího milence.

Ostatně kromě Lukáše Vaculíka v roli Vločky není žádný vojín tak výrazný a zajímavý jako on. Upřímně bych právě Vaculíka viděla v úloze Kefalína mnohem raději. Zatímco literární předloha disponuje velmi výraznými a odlišnými typy v postavách vojínů, zde mi nějak splývají dohromady. Kde se pak třeba ztratila vznešenost šlechtice ve filmovém podání V. Vydry? Chápu, že režisér chtěl obsadit role mladšími skoro „čtyřicátníky“, kdy je například návrat Karla Greifa (v úloze továrnického synka) k herectví dosti překvapivý, a méně okoukanými tvářemi, ale asi měl vybírat spíše podle typů a hereckých dispozic jednotlivců, přesto nelze říct, že by v seriálu účinkovali špatní herci.

Zcela bokem stojí matador českého seriálu Tomáš Töpfer. Nevím, jestli mu dali roli proto, že Četnické humoresky skončily, ale jeho již třetí seriálový doktor v pořadí, je asi to nejhorší, co doposud předvedl. Pravda, tvůrci mu měli přidat více dialogů a neomezit jej pouze na vypravěče ohraných židovských vtipů, přesto i z takového „glosátora“ by mohl vytěžit mnohem víc.

A tak nejpestřejší chvíle si divák užije při záběrech z hostince, kdy alespoň na okamžik nudně se táhnoucí děj vystřídají akční scény rvaček. Seriál Černí baroni není ale vůbec karikaturou vojenského života pétépáků, ani syrovou výpovědí skutečnosti. Tím pádem asi lze říct, že tento seriál je výsměchem všem, kdož u PTP sloužili, protože jim nenabízí ani možnost zasmát se z odstupu mnoha let, dokonce ani nevypovídá o utrpení, které si zažili.

Miroslav Švandrlík je přitom zdatný humorista a ve svých dílech dokáže události popisovat s jakýmsi věcným nadhledem. Černým baronům se tedy bohužel nepodařilo zachovat pro televizního diváka onu věcnost, která je v jeho případě zdrojem mnoha vtipných událostí.

Až zase bude chtít Česká televize utopit někde pár miliónů, měla by je věnovat spíše mladým filmařům, než na výrobu pseudohumorných seriálů, či novodobých telenovel. Takto si totiž nezaslouží ani pětikorunu z každého koncesionářského poplatku.