Pražská komorní si podala ruku s virtuózem
11.03.2010
Jaromír Komorous
Hudba
7.března 2010 si zapíší příznivci symfonické klavírní hry do diářů zlatým písmem. Do pražské Dvořákovy síně Rudolfina zavítal jeden z nejuznávanějších klavíristů dneška, Jefim Bronfman. Důstojným protějškem mu byla Pražská komorní filharmonie pod vedením svého dirigenta Jakuba Hrůši. Krásný koncert na břehu Vltavy sledoval zcela zaplněný sál.
Pochvalu si zaslouží už repertoárový výběr. I víceméně myšlenkové sjednocení provedených autorů, když díly a jejich filozofií se přece jen odlišili. Ludwig van Beethoven a Johannes Brahms. Co chtít víc. Pražská komorní připravila Bronfmanovi prostředí, jež on umocnil.
Symfonie č.1 C dur, op.21 Ludwiga van Beethovena. Ojedinělé dílo mezi dalšími v autorově archivu. Snad nejdůležitějším klíčem k němu je doba jeho vzniku. Autorovi bylo pouhých 21 let a úcta k mistrům klasické symfonie Mozartovi a Haydnovi je markantní. Radostná nálada, temperament a invenční svěžest dílo prosvěcuje. I když se z dnešního pohledu zdá, že se nejedná v kontextu dalších Beethovenových děl o převratový opus, je na první poslech jasné, že vychází z pera autora, připraveného přinášet hudbu, kterou svět bude vnímat s nadšením. Odpovědnost v přípravě, ztvárnění idey, vlastně od ranného věku atributy, na kterých skladatel postavil celou svou další prezentaci. Nezmýlil se.
Koncert pro klavír a orchestr č.1 d moll, op.15 Johannesa Brahmse. Dílo v době svého vzniku minimálně provokativní. Formou, obsahem. Několikrát předělávané z pohledu cílového provedení. Vězme, že Brahms začal opus koncipovat jako symfonii. Další výjimečnost spočívá v tom, že jednotlivé věty koncertu tvoří víceméně uzavřený svět a spolu jakoby nesouvisí. Až závěrečná věta je dokáže propojit. Rondo, které se na posluchače vysype je nahromaděná bujarost, která vypuká po ne zcela kladných skladatelových zážitcích a je třeba kladně vnímat, že jej můžeme vůbec slyšet. Ale jakoby chtěl autor „potrestat“ všechny, co se okolo partitury mihnou. V Rudolfinu zvítězila bravura.
Koncert je totiž padesátiminutový. Kromě rozsahu je tu nemalá technická obtížnost díla. Ale klavírní part nikterak nevyčnívá nad orchestrem a homogenní hudba je možná to nejhezčí, co vás osloví. Jefim Bronfman si to uvědomoval velmi a jeho závěrečné díky orchestru a dirigentovi prázdnými frázemi nebyly ani v nejmenším.
Výjimečný rozsah koncertu si žádá výjimečné provedení. Dočkali jsme se. Standing ovation byl aktérům na jevišti bezprostřední odměnou. A sál uslyšel i tři přídavky.
ikonka www.pkf.cz