Obzvláště období pubertální jsem si vychutnávala po mnohých klubech, hospodách a jiných zajímavých nočních kulturních zařízení. Ovšem osud si s námi obvykle rád zalaškuje a tak i mě zavál do městečka malého jako dlaň, do Neratovic.

     Na přivítanou mi kývaly komíny firmy Spolana a.s. a vzduch se netetelil jarem, ale velmi podivným… (čtenář nechť laskavě doplní rým sám). Přesto jsem hodlala k svému novému domovu přistupovat pozitivně a řekla si - nelituji výměny rušné Prahy za ticho maloměsta, alespoň mohu chodit na dlouhé procházky do polí a lesů a vychutnat si konečně po letech lomozu tramvají, měkkého lůna přírody. Plna očekávání jsem dychtivě vyrazila k místnímu lesu, v hlavě malebné hvozdy rodné Vysočiny a před sebou lesíček zvící většího parku. Vstoupila jsem mezi první stromy, zavřela oči a… náhle ucítila pod botou cosi mazlavého. Opodál výsměšně štěkal vlčák, na něhož majitel v teplákách do zvonu s lampasem, volal: "Berte." Pořádně jsem se rozhlédla kolem sebe. Půdu vskutku hnojilo neskutečné množství psích exkrementů a větvičky keříků zdobily igelitové sáčky všemožných tvarů a barev. Znechuceně jsem se vrátila domů, dostatečně vyléčená z poznávání přírodních krás.

     Léto jsem strávila objížděním hradů a zámků Mělnicka. Podzim přinesl pár zajímavých výstav v nedaleké Praze. Ale zima mě zaskočila nepřipravenou a s plíživou krutostí mě naprosto společensky paralyzovala. Co teď ? Poslední autobus, provozovaný soukromým dopravcem, vyrážel z Prahy krátce před půlnocí. Tudíž jsem všechny akce opouštěla v nejlepším. Bylo mi jasné, že tedy musím hledat vyžití v našem krásném městečku. Kulturní dům jsem ze svého okruhu zájmu vynechala, neboť z těch šesti hudebních hostů měsíčně, čtyři z nich svá vystoupení většinou zruší. Na věhlasnou diskotéku Alchymista, poháněnou obrovskou reklamou na rádiu Zlatá Praha  jsem odvahu vyrazit ztratila. Těžko bych doháněla mladickou svěžest a nezkrotný elán patnáctek, které vydrží tancovat osm hodin v kuse. Exkurze po hostincích se rovněž nevydařila. Ty slušnější uráželi Gambrinusem v lahvi a tam, kde se čepovalo dobré pivo chutné, by noha slušného děvčete nevkročila. Nakonec jsem se utvrdila v jediném. Opravdu se zde vůbec NIC NEDĚJE.

     A pak SE TO STALO. CHCÍPL TU PES! Paní Beránková, co má na poštovní schránce napsáno: Emílie+Alois+Anička+Pavlík+Punťa Beránkovi, plakala u kolárny paní Novotné z pátého patra na rameni. Jejich Punťu, čistokrevného stokilového podvraťáka - matka doga, otce dala ulice - kdosi zabil. Zřejmě otrávil, protože u něj našla zbytek návnady na hlodavce. Její pláč se nesl chodbou a všichni obyvatelé postupně otevírali dveře a vysílali zástupce rodiny podívat se, cože se to KONEČNĚ DĚJE? I cynický puberťák Holásek, který mě denně mučí velmi hlasitým poslechem nejnovějších kousků house scény pravidelně od pěti hodin ráno, uronil slzu. Pan Beránek zavolal policii ze svého nového mobilu NOKIA 3310 a dramaticky prohlásil: "Naštěstí si děti odvezla na víkend tchyně. Až se vrátí, bude to pro ně tragédie."

   Radoval se pouze pan Ján Lakatoš a jeho družka, jež s lákavou vizí psího guláše stavěla hrnec s vodou na plotnu. Policista pan Harvánek dorazil po dvaceti minutách, vyslechl svědky, něco si načmáral do bločku a zmizel, aniž by cokoliv objasnil. Zato v místním tisku se objevila zpráva pod titulkem "Otrávený pes", cituji: "Dne 9. února 2002 nalezla majitelka, paní E.B., svého psa v odpoledních hodinách mrtvého ve sklepě domu č. p. 2006 v Mrázově ulici v Neratovicích. Na místo činu byla přivolána hlídka policie a provedla jeho ohledání. Po pachateli se dosud pátrá."