Každého z vás jistě maminka pro něco někdy poslala, užívajíc autority věku: „Dojdi do spíže pro mouku, pak do koupelny pro hadr, do kumbálu pro smeták a do sklepa pro brambory!“ Dětský posluha (proč se asi v slovinštině „dítě“ řekne „otrok“?) byl užitečný i na větší vzdálenost: k pekaři pro chleba ještě vyhřátý, k drogistovi pro mýdlo, do zeleniny pro květák... Možnosti pro okružní trasy infantilního poskoka byly přepestré a ještě se měnily dle potřeby. Možná jste si i vy hryzali rty a měli tisíc připomínek, zvláště když maminka, příliš zaujatá mobilizací kuchyně, zapomněla na kouzelné slůvko. Ovšem vyplatilo se poslechnout, protože být poslán pro něco ještě nebylo tak pokořující jako být poslán za trest někam, aniž byste odtud měli něco přinést. Např. klasicky rodičovská věta známá i z průměrných filmových scénářů „Jdi do svého pokoje,“ (v případě, že se pro vás nenašel lepší koutek hanby). Zajisté trapná výchovná fráze nabízí jen dočasné řešení, ale potomek má aspoň jasno, kam jít, aby vyhověl. Zato když vám babička povídala: „Jdi mi s tím k šípku,“ vykulili jste oči a nevěděli, kam se hnout. Právě u toho bych se pozastavil, jde o zastaralou a jemnější obměnu typicky českého posílání někam. A my se čtenářsky přesuňme k denní praxi, týkající se nás v jakémkoli věku a stavu.

Nikdo asi rád nevzpomíná na chvíli, kdy byl premiérově poslán do... A nechme stranou zásluhy či špatné pochopení našeho aprílu. Přiznejme, že s chutí občas někoho někam pošleme a přitom nechceme nic přinést, naopak si přejeme, aby tam v oněch místech vyslanec zůstal a nám se dostavila úleva od vzteku. Vůbec pak neřešíme, že osoba nedorazí do končin, do kterých jsme ji vykázali. Hlavně, že sešla z očí! Jaké zmatky a zklamání by asi nastaly, kdyby všichni doslova chodili tam, kam jsou posíláni!

Třeba někoho pošlete „do háje“ při nervním plazení Saharou v páru, ačkoli kýžená skupina stromků není nablízku. A ten, chudák, kdyby vám chtěl vyhovět, aby rovnou našel oázu. Jasnější cíl nabízí stanice pražského metra - „Háje“, kterou projektanti jasnozřivě nechali na konečnou. Dobré to mají osoby poslané „do Prčic“. V dětství byl jsem tam nejednou poslán a nevěděl si s tím rady, jak to znělo sprostě! A jaký byl můj úžas, když Ivan Mládek v jedné písni vyzradil existenci skutečných Prčic! Zamáchal jsem ručkami v dětinské radosti – už vím, kam jít, až mě tam zas někdo pošle, aniž bych stál na startu kondičního pochodu...

Na jiné adresy aby se člověk ptal kouzelníka s virgulí. Po zkušenostech už poprosím zakladatele nějaké chatové osady, aby užil názvu „Prkvančice“ a ulehčil tím hledání mnoha tápajících nešťastníků! A co když vás tedy někdo pošle „k šípku“? Zde tkví záhada. Nevím, jaký trest či potupu naši předkové shledávali v pobytu mezi šípkovými keři. Nejsa botanikem, vzpomínám. Má to trny? Dráždí to pokožku? Rozráží to chřípí nevábným aroma? Zřejmě šípek naštvané babičce dobře sedl na jazyk i se zlostnou slinou. Posíláme se však i na fantastická místa, kterým by slušelo být metropolí v Narnii nebo elfí Středozemi. Takové „Jdi do kelu“ slyšel jsem několikrát. Co je to kel kromě sloního tesáku? To už raději být zcela lidově a natvrdo poslán do měkkého pozadí (píp).
 
Jiné národy se zlobným posíláním někam nečastují. Například Angličan neřekne „go to“ (jdi), Němec neutrousí „geh´ in“, jsou vybaveni jinými frázemi. Inu, Čech musí všechno vychodit po svých, o to více když je někým proklínán! Nuže, nyní jste to dočetli po svých až na konec a já bych vás za to teď nerad někam posílal, třeba zase na začátek. Ba ne - uvědomil jsem si, že i poslání někam může být odměnou. Jděte na pivo! (A jedno mi přineste, prosím!)

_{ikonka www.alena.ilcik.cz;}