Detektiv William Murdoch prověřuje zajímavou „hračku", vynález, jenž využívá nový druh světla. Také od nadřízeného inspektora Brackenreida dostal dva lístky na Dinosauří ples. Zatím ale neví, zda by tam měl jít. Proto se raději vrhne do dalšího případu. Tělo švadleny Alberty Moffatové, která se v noci vracela domů, bylo nalezeno zohavené. Stopy naznačují, že vrahem může být pověstný Jack Rozparovač. Této verzi vyšetřování se přiklání i detektiv Scotland Yardu, Edward Scanlan, jehož sledování podezřelého Harlena Orgilla přivedlo z Londýna až do Toronta. Když policie objeví další mrtvou ženu, detektiv Murdoch požádá dr. Robertse, aby po něj vypravoval psychologický profil vraha. Ve hře je ale věc, s níž nikdo nepočítá...
Jack Rozparovač je legenda. Druhá epizoda druhé série Případů detektiva Murdocha svým způsobem také. Kromě skvělých hereckých výkonů, podpořených Skotem Alastairem Mackanziem v roli detektiva Scanlana, nabízí Hadi a žebříky umně napsaný scénář, díky němuž může pětačtyřicetiminutová epizoda stát hrdě vedle desítek, dost možná stovek, příběhů, čerpajících z legendy „nejpříšernějšího Brita v dějinách Spojeného království" (vyhlášen BBC History magazinem v roce 2006) . A nejen to. Je to především osobní život detektiva Murdocha, který druhý díl konečně uvádí na scénu a díky němuž se tato epizoda dostala do popředí diváckého zájmu. Třešničkou na dortu je pak účinkování Bissonovy prostřední dcery Dominique v roli jedné ze zavražděných (schválně, jestli uhodnete které). Teď už ale k samotnému Jackovi...

Přestože informací na téma Jack Rozparovač nalézáme všude skutečně vrchovatě, jen málokterá nám prozradí něco skutečně zásadního o pravé identitě masového vraha konce 19. století. Identitu pachatele, poprvé vraždícího v roce 1888 v okolí londýnské Whitechapel (odtud také jeho další pojmenování „Whitechapelský vrah") se totiž nikdy nepodařilo odhalit, a tak namísto pravdy zůstává legenda, živená množstvím rádoby důkazů, spekulací, domněnek. Své pojmenování získal neznámý vrah na základě jednoho ze tří jeho nejpravděpodobnějších dopisů zaslaných policii, jenž autor podepsal „Jack Rozparovač". Jeho řádění sužovalo především chudinské čtvrti londýnského East Endu, jehož prostitutky nemilosrdně „trestal" krutou smrtí, poznamenanou odejmutím nejrůznějších tělních orgánů. Ty se posléze objevovaly například v balíčcích určených policii a s úspěchem živily zprávy tehdejšího tisku, který s příchodem Rozparovače poprvé zažil tu skutečnou bulvární popularitu.
Z jedenácti zavražděných v letech 1888-1891 se Rozparovači s větší jistotou připisuje pět-tzv. "canonical five". Mary Ann Nichols, Annie Chapman, Elizabeth Stride, Catherine Eddowes a Mary Jane Kelly padly za oběť Jackovým zvráceným choutkám, jejichž původce se snaží mnozí odhalit dodnes. Termínem "ripperologie" (ripper-rozpárat pozn.aut.) označil v 70.letech britský spisovatel Colin Wilson snažení těchto profesionálních i amatérských kriminalistů.

Nakonec ještě něco málo k Jackově vzhledu. Protože totožnost Rozparovače nebyla nikdy odhalena, můžeme o něm pouze spekulovat. Přesto, pro potřeby veřejnosti i krvežíznivých médií podobenku potřeboval. Ze strašidla pro děti jej tak 60. léta proměnila v anglického gentlemana-symbol odporu proti aristokracii. S pláštěm a cylindrem vypůjčeným od hraběte Drákuly jej tak zná celý svět. Nakonec není bez zajímavosti, že také slavné londýnské muzeum Madame Tussaud´s zatoužilo po Jackovi do své hororové sbírky. Nicméně, jelikož muzeum nesmí vymodelovat postavu, jejíž fyzický vzhled není znám, vystupuje zde Jack pouze jako tajemný stín.


  foto: Grenada media