Rozehraje téměř civilní prostředí našeho ztřeštěného světa, ovšem s vlastním posunem do absurdity. Koho by napadla dražba lanýžů a paštik či mindrák z nepodařeného vstupního pohovoru potomka do mateřské školky s fatálním vyústěním pro zúčastněné? Starého dobrého Woodyho ano. Allen je prostě spolehlivá pojistka proti nudě a ještě spolehlivější tlačítko na membráně úlevného smíchu.

Woody Allen je dnes (a vždycky byl) typickým představitelem zvláštními ženami obletované antimužnosti, a to hned v celém širém světě. Jestli ten se jinak opájí v literatuře i filmu typy jako Stallone a Schwarzenegger, Pepkem Námořníkem a u nás třeba Patem a Matem, tedy figurami nepříliš prudké inteligence, on dobývá příznivce a příznivkyně (všimněte si, slušný zástup) úplně opačně. Sázka na inteligenci je prakticky tutovka a on jako filmový tvůrce a literární autor si je toho bytostně vědom. Své dávno deklarované zbraně se nevzdává ani s přibývajícím věkem. &Sťastný chlap, ten Woody, šťastný svět, jenž takové Alleny má.

Zajímavý se zdá impuls vzniku některých povídek. Novinová zpráva v denním tisku. Neskutečná pitomost vůbec. Rozhodnutí autorů takovou věc uvést a zoufalé podcenění čtenářské obce. Čili stavební kameny, které najdeme kdekoli a nemá cenu si dělat iluze, že u nás ne. Ale přece jen vycítíme mentální, chcete-li novinářskou  ztrouchnivělost Allenovy domoviny a pronikavého pohledu finálního autora na ni.

A titulky povídek? Nádherná vynalézavost. Krásná vyhlídka i za špatného počasí. Trénink na Oscara. Pozor, padají Mogulové. Dost! Bylo by jich osmnáct. K tomu nečekaná konstatování protagonistů, vsazených do jednotlivých dílků mozaiky. "Nečekala jsem, že zná i mé IČO." (Hrdinka povídky, jež vyzradila své tělesné míry.) "Rozešleme tvé hnáty na čtyři různé adresy." (Dobře míněná rada literátovi, jenž se živí vymýšlením a distribucí modliteb a žalmů svým mailovým klientům na míru.)

Že je to s Allenem na pováženou? Ale, jděte! Nebýt takových, svět by se utrápil v šedivé každodennosti a spokojil by se s rádoby oficialitami svých zvolených představitelů. A ty jsou kolikrát horší, než zoufalé výkřiky mediálních štvanců. A ještě něco. Chtít po Allenovi, aby jel v už jednou vyjetých kolejích, čili aby povídky byly jako tamty, je ustrnutí vlastního dívání se na svět, udušení nezvládnutelného chechtotu v hrdle a nevím jaké další trauma. Nesetkat se s tou hrůzou znamená číst Woodyho. Volil bych ano!