Snímek Lidice bude režírovat Petr Nikolaev. Původně se měla režie ujmout Alice Nellis, ale ta bohužel onemocněla boreliózou, a tak ji přejme brzké uzdravení a doufejme, že se třeba objeví v malé roli ve snímku, což naznačil producent Adam Dvořák. I tak bude ale Nellis nadále v kontaktu se štábem, který povede režisér Nikolaev. Jeho samotného se tato událost i osobně dotýká, protože jeho dědeček byl důstojník a právě po atentátu na Heydricha byl popraven. Dnes se s režisérem vydáme do „lidických míst“, kde si zmapuje terén a získá další informace a postřehy.

^{U Muzea památníku Lidice.}

Je den před výročím lidického vyvraždění. Teploty dosahují vysokých stupňů a my se vydáváme do okolí města Kladna. Zprvu navštívíme Muzeum památníku Lidice, kde nás přivítá primátor města Kladna Dan Jiránek, tajemník Kladna Zdeněk Slepička a ředitel muzea Milouš Červencl. Producent Adam Dvořák nás seznamuje s plánem natáčení, kdy se štáb snaží najít lokace, které by co nejvěrněji kopírovaly oblast Lidic před těmi skoro sedmdesáti lety, protože Lidice samotné dnes už vůbec nepřipomínají to, co se tehdy odehrálo. Režisér Nikolaev k tomu dodává: „Našli jsme v jedné vesnici statek, který už je hodně rozpadlý a my tedy můžeme vytvořit iluzi zničených lidických domů, protože ty už tu dnes samozřejmě nejsou.“ Ale i statek už nemusí připomínat původní stavení. Jak informuje Adam Dvořák, štáb nyní řeší problematiku přestavby. „Statek by pomalu měl projít rekonstrukcí a původní okna by měla nahradit moderní, čemuž se bude štáb snažit zabránit. Alespoň do té doby, než se natočí určité scény,“ říká Dvořák. Vidíte, není to jednoduché. Ostatně ani teď nemá štáb stále ještě vybrané všechny lokace, pořád se snaží najít opravdu nejvhodnější a nejvěrnější kopie doby druhé republiky. Jdeme do muzea.

^{Zleva: Dan Jiránek a Milouš Červencl.}

Absolvujeme klasickou návštěvní prohlídku, při které se Petr Nikolaev snaží vstřebat užitečné informace a zároveň pátrá i sám. Ptá se po možných pamětnících, které by mohl kontaktovat a má štěstí. Dostane tip na jednu paní, která má stále v paměti lidické události a je ochotná o nich mluvit. Zároveň se režisér svěřuje, že v jednom archivním materiálu viděl jakousi májku a ptá se, zda-li i tehdy měli lidé náladu slavit, když byla tak tíživá situace. Odpověď bude ale muset najít později u pamětníků, tak uvidíme, zda-li se májka ve filmu objeví…

^{Režisér Petr Nikolaev konzultuje s paní průvodkyní své plány...}

 
Další zastávka na cestě – skanzen Mayrau. Autentické místo, kde se určitě bude natáčet jedna ze scén do filmu. Procházíme hornickým dolem, kolem je zvláštní klid a ve vzduchu je cítit směs různých paliv jako je např. nafta. Nacházíme se uvnitř kovárny. Temná místnost, kde je konečně chlad v tom parném dni. Atmosféra, která mi připomíná dobu před sedmdesáti lety. Jak si ji představuji? Vždycky jsem měla tuto dobu spojenou s výlety na venkov, kam jsem jako malá jezdila k prarodičům. Zde stále ještě stojí domy, které nesou otisk druhé světové války, původní dílny, kde se našla spousta „pokladů“ z dávné doby, opět ten chlad a vůně zemědělských a průmyslových strojů. To mi nyní připomíná Mayrau. Adam Dvořák nás ještě informuje, že na natáčení bude mít štáb klid, protože se jejich návštěvou nijak nenaruší provoz skanzenu. Jedeme dál. Tentokrát do školy…


  

^{Interiér kovárny.}

Přicházíme ke kladenskému gymnáziu z roku 1905. Proč zrovna sem? Toto místo má několik významů. V době před těmi skoro sedmdesáti lety se sem odváděly ženy a děti, aby tu posléze byly rozděleny. I když jim bylo slíbeno, že se společně opět setkají, tak k tomu nedošlo. Ostatně - celkem běžné tehdy. Pan tajemník Zdeněk Slepička vysvětluje, že se v této blízkosti nachází i křižovatka, která má zajímavou historii: „V roce 1939 tam před restaurací zastřelili dva studenti německého policistu a na základě toho bylo vyhlášeno první stanné právo v protektorátu. Celé zastupitelstvo města Kladna bylo internováno a starosta František Pavel byl odvezen do Brna na &Spilberk, kde byl mučen. Následně spáchal sebevraždu,“ říká Slepička a pokračuje popisem okolí školy: „Nachází se zde také budova, která byla postavena pro kladenské gestapo – které se nejvýrazněji podílelo na vyvraždění Lidic - a kterou stavěli terezínští vězni.“

^{Dveře školy, kam byly odváděny ženy a děti...}

Dostáváme se k dalšímu památníku. Soše Lidická matka od Marie Uchytilové. Adam Dvořák nám sděluje perličku. Památník od této autorky, který se nachází v Lidicích, možná v sobě nese stopu i Alice Nellis. Když byla Alice malá dívka, tak často pobývala u této sochařky a ta si ji často brala jako model, tudíž je možné, že některé ručičky patří právě dnes známé režisérce.

^{Lidická matka.}

Jdeme do školy. Ačkoli zvenku vypadá gymnázium moderně, uvnitř na vás dýchá atmosféra časů minulých. Procházíme po mramorovém schodišti s masivním zábradlím, míjíme vitríny s exponáty fauny a někdo trefně poznamená, že mu to připomíná film „&Skola základ života“. Dostáváme se do tělocvičny, kde by se mělo natáčet. Procházíme šatnou. Dřevěné obložení nás opět přenáší o několik desetiletí zpět. Vcházíme do tělocvičny. Ale… takovou pamatuji už i já a to jsem chodila do školy, jejíž budova vznikla cca v sedmdesátých letech. Basketbalové koše, nové podlahy nebo ústřední topení. Máte tu ještě jednu? Ano, přicházíme do druhé, která si nechala původnější ráz. V tom porovnání si pak uvědomuji, že nové architektonické rozložení počítá se světlejšími barvami a jednodušším konceptem, aby se do místnosti vešlo co nejvíce nářadí a aby byla komfortní. Zatímco původní zpracování je zdobnější, ale tmavší. Žádné extra vymoženosti. Tehdy se hlavně sportovalo tak, že se stačilo jen hýbat a nemusely se vymýšlet různé složitosti. Tak tady se s malými úpravami ocitneme o pár desítek let zpět. Je to sice pár, ale dnes má člověk pocit, jak je to dávno…

^{Hmm, to je moc moderní...}

^{Tady to bude autentičtější...}

A tím prozatím končíme. Jak vidíte, najít vhodnou lokaci není jednoduché, protože původní prostředí se za tu dobu změnilo. Je to ještě dlouhý kus cesty a i když se skoro padesát natáčecích dnů, které štáb má, zdá málo, není to zdaleka vše, co se musí zajistit. Příští rok, v tuto dobu, uvidíme na filmových plátnech, jak se lidická tragédie odrazila v životech našeho národa…

^{Zleva: Petr Nikolaev, Zdeněk Slepička a Adam Dvořák v původní tělocvičně.}

Zatím se podívejte na klip k songu od Jamese Harriese, který je inspirovaný osudy patnáctiletých z Lidic. Proč patnáct? Protože tehdy byli chlapci prohlášení za dospělé muže, a tak „šli ke zdi“…

^{Zdroj: YouTube.com}

Foto: Aneta &Simonková