Právě díky erotice v době předrevoluční se dílo Vladimíra Párala dá označit jako netradiční. Tím Páral pobuřoval. Ale zase ne natolik, aby si vysloužil zákaz. Za určitých podmínek mu soudruzi povolili díla psát a vydávat. (&Sušká se cosi o Páralově spolupráci s režimem, v r. 1977 podepsal Antichartu.) Každopádně jeho knihy byly žádané, v osudné čtvrtky na ně čekali čtenáři dlouhé hadovité fronty u knihkupectví. Dnes již Páral nevydal knihu patnáct let a jak vyplynulo z jeho reakce, ani žádné chystané překvapení z šuplíku se nechystá.

Beseda s tímto zcela čerstvě oceněným spisovatelem (Cenou Ladislava Fukse za celoživotní přínos české literatuře) proto probíhala víceméně ve vzpomínkovém duchu, i když Páral pobavil i nedávnou historkou z kina. Valnou částí vyprávění nás však přirozeně vodil po chemických závodech a věrný i své druhé části renomé se zabýval výrobou ženského hormonu estradiolu a záhy jeho osobnímu a tajnému zkušebnímu použití na plovárně.

Při literárních vzpomínkách došlo i na názory ohledně rozdělení Páralovy tvorby na černou a bílou pentalogii, sci-fi a porevoluční erotický zbytek. „Tvorba nemá stadia,“ řekl k tomu Páral. „Vše má plynulý, kontinuální ráz, není to tvořeno záměrně... Lidský život je řeka.“ A kritici, kteří Páralovu tvorbu takto rozdělili? Snaží se prý uplatnit především sami sebe, protože sami nic nevytvořili, tak alespoň ukazují, co vytvořili jiní.

K tvorbě svých literárních postav Páral tvrdil: „Po vzoru mistrů jsem psal nejraději postavu, kterou znám - a tou jsem já sám.“ Jak je možné, aby psal o ženských hrdinkách a ke všemu je ještě i vystihl? „Literární obraz je jako koncentrát. Proto odpovídá reálu.“

Během devadesátiminutového setkání padalo takových zajímavých myšlenek mnoho. Zasloužil se o to ale i Mgr. Zdeněk Hejna, který besedu vedl a pokládal spisovateli nápadité a inteligentní otázky. Příjemně strávený večer pak završila autogramiáda doplněná grafikami výtvarníka Romana Křeliny s Páralovým portrétem. Nakonec přes všechnu tu nostalgii byla jedinou smutnou věcí malá účast, poněvadž sál knihovny se zaplnil sotva do poloviny.

^{Autor fotografie: Libor &Sindelář}