Z celé kolekce mám teď možnost učíst tituly tři. Předem říkám, nostalgií příliš netrpím. Ale celá parta okolo Boříka evokuje v člověku krásné klukovství v městské aglomeraci, kdy to ještě bylo možné. Vojtěch Steklač vše popisuje s láskou a Vhrsti maluje s pochopením, tu epochu nemohl zažívat. Autor se stává, mimochodem, kronikářem své doby a mladý kreslíř velmi vnímajícím posluchačem i čtenářem. Vznikly knihy s právem místa na slunci.


Titul Bohoušek, označení svazek 2. Majitel jména je nadčasový exemplář třídního šprta, žalovníka, mistra světa. Takové najdeme všude kolem sebe. Po celý život. Bohouška ty krásné vlastnosti načapaly už na základní škole. Autor zapracoval časové reálie, sběr starého papíru se děje na popud soukromé výkupní firmy, učitelka je paní učitelka, ale kluci jsou kluci. Kniha končí happyendem, Bohoušek se umoudří po společném průšvihu, parta ho přijme. O to nejde. Pořád je tu ta atmosféra odřených kolen po odpoledni na ulici.


Další publikace na mém stole se jmenuje Aleš. Patří do sestavy, chlapík, jak by ne. Je jiný, než ostatní. Vychovává jej babička, což není ten největší problém. Aleš totiž  ztratil chuť se hýbat a kulatí se. Čili představuje tu už skoro polovinu dětské populace, pro níž je problém udělat kotrmelec, natož přeskočit kozu. Utopie. Nová spolužačka Růženka kluky dožene nastolit řád v jejich společenství, výběrové řízení na kápa squadry vyhrává kupodivu Aleš. A s ní pofidérní klukovskou moc. Růženka mizí za kopcem a z Aleše je mávnutím proutku čitelný holomek z Holešovic. Ale stále to je ještě známý Steklač.