Na dvě stě stránek nás přenese do uměleckého žánru v poslední době často skloňovaného. A popravdě nesprávně. Esej. Vždycky zatrnu, když slyším, že ji někdo napsal, popř. dostal za úkol. Ve školních lavicích, časopisech, ale i jinde se to jimi hemží. Snad každý názor na kdeco dnes tímto termínem neprávem označujeme. A co  vlastně esej je? Vysvětlení je prosté – literární umělecký útvar duchaplně pojednávající o nějaké otázce. Zakletá dvě slůvka - umělecký a duchaplně. Vnímavému čtenáři je vše jasné. Pokud ano, klidně vklouzněte do světa lyriky, jež zahraje na struny každému, kdo se rád toulá přírodou, pozoruje její změny, anebo jenom tak uprostřed města zavře oči a …

Eseje vybral, přeložil a doprovodným slovem doplnil Jan Hokeš. Z jeho „krajin myšlenek“ si dobře utvoříme obraz života autora, pochopíme proč a jak tvořil.

„Někdy si představuji knihovnu,…, která by nebyla uložena v žádné cihlové či mramorové budově v přelidněném a prašném městě…,ale spíše někde daleko v hlubinách pralesa…Věřím v les a louku a noc, v níž roste kukuřice….jsou jisté části kraje, které sousedí se zpěvem lesního drozda a do nichž bych se chtěl odstěhovat – divoká území, kde se dosud nezabydlel žádný osadník, a jimž jsem se, myslím, už přizpůsobil.“


S poutníkem cítíme žár poledne, kdy se hledá útočiště ve stínu hustých lesů s vůní borovic a kde postupem dne přibývají stíny. Mezitím tiše vyplouvá měsíc, kůží prostupuje chlad a vlasy se probírá větřík. Nastupují noční živly, kterým seshora přihlíží Jupiter a Saturn. A vysoko mimo náš dosah hvězdy. „Hvězdy člověk vskutku dostal pro svou útěchu. Kdybychom byli předurčeni strávit celý život plazením po tváři dolů, nic bychom o nich nevěděli. My však smíme na hvězdy pohlédnout a ony si zasluhují svůj osud.“ Cítíme, že autor nemluví jen o hvězdách, snad jenom člověk si může dovolit takhle zvednout hlavu, aby prohlédl. Zvedne-li, prohlédne.
Ačkoli zimu mám ze všech ročních období nejméně ráda, oslovila mě kupodivu nejvíce esej Zimní procházka. S jak hlubokým porozuměním čteme vyznání člověka, který nutnost zimy chápe jako základ duchovna a obrody všeho kolem. Člověka, přírody i neživého. Vstřebáváme až básnické přívlastky, hloubáme nad neobvyklými metaforami, až zjišťujeme, že kloužeme pod křišťálovým ledem líných potoků, sem tam si s námi pohrají větvičky nebo kamínky, skrz krystalky prosvítají sluneční paprsky, které v tuhle roční dobu snad nejlépe hřejí. Ale nejvíc toho životadárného máme v uklidněné duši. Putujeme krajem, nahlížíme do obydlí spících a ukonejšených živočichů, lidských příbytků osvětlených tlumenými svíčkami, ale i rozpustilců, jež nezalézají do peřin a výtvarně zdobí svými cestičkami sněhový háv.


V jedné eseji autor krásně napsal, že "skutečným básníkem je ten, kdo dokáže do svých služeb získat větry a řeky, aby hovořily za něho. Kdo přibije slova k jejich prvotním smyslům tak, jako farmáři na jaře zatloukají kůly nadzvednuté mrazem. Kdo by slova stejně často odvozoval , jako používal – a přesadil je na stránky i s kořeny, na kterých se ještě drží hlína. Jehož slova by byla tak opravdová, svěží a přirozená, až by budila dojem, že se rozvíjejí jako poupata s příchodem jara, ačkoli leží napůl zadušená mezi dvěma zatuchlými listy v knihovně, a každoročně svým vlastním způsobem, v souladu s okolní přírodou, vykvétají a přinášejí ovoce věrnému čtenáři".
 
A to se panu Thoreauovi povedlo!

_{Henry David Thoreau: Toulky přírodou
Vydalo nakladatelství Paseka 2010, 1. vydání
foto www.paseka.cz}