Potíž tkví už v původu slova, v němž nelze popřít kořen „- rod“, (ani v jiných jazycích – viz rozšířené „Nation“) tedy vše co je pokrevně spojené, větve z jednoho štěpu. Dodejme předponu „ná-„ a vychází nám slovo nepostrádající zvuk hrdosti. Obrozenci a milovníci vlasti měli dobrý hudební sluch, a často a rádi na slůvko zahráli. Nezní však našim uším trochu jinak než buditelům – přemírou patosu a vřazování do pestrosti do jedné množiny? Státy se nemohou dobře zvát národními, protože by tím přímo vyloučily celé skupiny obyvatel, kteří své kořeny a historické vědomí odvíjejí odjinud. Zejména Evropa – kolébka pojmu „národ“ - se mění na neoplocený sad, ve kterém se větve stromů nepřehledně proplétají, mísí a srůstají, žádný pak nemůže zcela bez výhradně říci: „Já jsem ten a ten národ.“ A začíná to být čím dál zjevnější. Mohl bych vyjít na ulici svého rodného města v těch nejstřednějších Čechách a chodit s tím slovem jako s omšelým pláštěm, který se ztratil majiteli. Komu jej navléci, komu padne? Před obchůdkem se vedle svých vyskládaných bedýnek zeleniny usmívají vietnamské pilné včelky. Krychlová továrna na rovném palouku za městem patří čínským vlastníkům, má i příznačně lámaný název. Pacienti si pochvalují černošského lékaře na ORL, nenápadná Ruska Jelena je předsedkyní evangelické obce a moje dlouhodobě platonická láska Katsiaryna je velmi zdařilou dcerou ukrajinsko-polských rodičů. Při té pestrotě sbíhajících se kořenů se vnucuje pocit, že slovo „národ“ užito v původním smyslu už nepostihuje celou skutečnost. Odhlédneme-li od pokrevních záležitostí, dost možná přistěhovalým křivdím, pokud je do národa nepočítám. Je snad vyloučeno, že kdyby země přišla v ohrožení, že by se obrany nechopili s větší vervou než mnozí Češi „od kořene“?

A přece před užitím slova „národ“ kdekdo zaváhá, jako by měl vzít na jazyk horký brambor. Ještě ve světlejší meziválečné epoše nebylo ostudou dát národ i do názvu politické strany. Ale pak všechny ty nabubřelé nacionalismy, jež jménem svého národa rozklížily Evropu a rozpoutaly válku, připjaly pojmu tragickou vlečku, kterou ani desetiletí nestačila odpárat. Národ je totiž slovo zmáčené krvavou historií, bylo vyváleno v blátě tolika hnutí a promácháno tolika zloduchy, že si na sebe raději vezmeme neutrální „společnost“ nebo „společenství.“ Kdyby si nějaký čelný politik – ať si třeba měl růžolící tvář neviňátka - vyřkl spojení „náš národ“, hned by se něj s vosí útočností snesla podezření z přepjatého nacionalismu. Budiž, těmi pocity nás obestřela historie. Potom se ale zdá, že se už za národ ani nepovažujeme, je to přece věc k zahození. A tudíž vyvstává otázka:
Nebylo možné si přiznat si, že tady někde v našem údolí v sevření hor a síti řek jsme jakýsi český národ? Říci to skromně a bez patosu, a dokázat, že v tom nemusí být žádná falešná hrdost, ale prostá a povzbudivá pravda? Kdo z našich státníků to dovede i v klidnějším mezičase dějin, aniž by potřeboval zírat do hlavní tanků, slyšet cinkot klíčů na náměstí, v lepším případě zvonkohry hokejových medailí? Je truchlivé, že o národu nejvíce slyšíme z hub extremistů spolu i s tím vytrubováním o krvi, cti a obraně čistoty, které jsou však dalšími plivanci na kdysi libozvučné slovo?

Český národ prošel velkomlýny dějin a nevyhynul, nyní má pro změnu na kahánku ono slovo, které jej provázelo a posilovalo v jeho zápasech o přežití, utvrzovalo jej v sounáležitosti a sebeurčení celku. Národní Divadlo už stojí víc než sto let, „národ“ dnes by měl co nejdříve odhodit zábrany a „sobě“ znovu-nalézt a vrátit očištěné ono slovo.