Autor zasadil story do Jihoafrické republiky v době apartheidu, tedy do své domoviny před emigrací do Austrálie. Do bolavé doby. Nazval ji železnou. Vidí ji primitivní, tvrdou, bez možnosti druhého pokusu. Kouká na ni přes prožitky staré nemocné ženy, umírající ženy. Žila celý život v zemi, kterou poznává se vším všudy až v momentě, kdy jí doktoři sdělí diagnózu, shodnou s nikde nenapsanou diagnózou celé krajiny. Esová vynáška.

A pak forma. Žena píše o svých posledních dnech dlouhý dopis své dceři, jež emigrovala do Ameriky. Nikdy se nedozvíme, jestli dopis zastihl adresátku, nepoznáme její reakci, zda vůbec nějaká nastala. Coetzee totiž píše o době, kdy potomci se stoickým klidem přihlíží bez mrknutí oka posledním okamžikům svých předků, bez rozdílu teritoria, v němž teď žijí. Vyšperkováním příběhu je skutečnost, že posledním společníkem vypravěčky je bezdomovec. Zapáchající alkoholik, jemuž smrdí každá práce a neschopný dát dohromady kloudnou větu a prakticky není ochoten ji ani přijmout. A přesto stará paní končí vyprávění v jeho objetí.

Neúprosnou rakovinou přemáhaná žena se pohybuje s vypětím posledních sil po neúprosnou rakovinou prolezlé zemi. Zemi, v níž arogance neomezeně vládne, v níž z očích malých dětí zmizel dětský pohled a surovost se objeví v zorničkách ještě školou povinných, jež do školy nechodí, protože válčí. A dospělí, ideově s nimi spjatí, takovou válku schvalují.

Snad že tu spojil autor privátní rovinu se společenskou, snad že vede své vyprávění napříč zúčastněnými rasami Jihoafrické republiky. „To už není můj svět,“ říká stará paní překvapeně. Je třeba si otevřeně přiznat, že její generace překvapení důsledně připravila.

_{John Maxwell Coetzee: Doba železná
Vydalo nakladatelství Metafora v roce 2010
Obálka www.metafora.cz}