A co nám prozradí úvodní slova kurátora Tomáše Pospiszila, jež zní z videoprojekce ještě před vstupem do výstavních prostor? Slibuje nejen mládí, ale hlavně působivou rozmanitost. Obrazy, fotografie, konceptuální umění, dokonce komiks, street art, dokument nebo hudební videoklip. Navíc mnohdy již známí kontroverzní autoři (např. Rafani).
Prostě výzva. Ale proč ne? Vždyť i tohle k výslednému dojmu každého návštěvníka jistě cíleně patří. 


Za těžkými vstupními dveřmi je šero, skoro tma. Zvuk vody se mísí s disharmonií tónů a objevuje se videoprojekce. Najednou nejsme sami, na schodech je sedící postava, proběhne pes, hned za ním člověk, že by majitel? Ozývá se hřmění, pod schodištěm se stáčí světelná spirála a najednou ticho. Pak šumění vody a vše jde dokola.
Vilém Novák – Za prahem, 2010, animace








Po schodech nahoru, vezmete za kliku a jste v pracovním koutě, ponk, voní tu dřevo, vyhrává hudba, prostě dílna i s vůní terpentýnu. Dominik Lang – Dílna. Tohle za umění, dle mého, nelze považovat, ale například kolem procházející Japonci stáli v údivu. Ovšem nad čím? Kdo ví.










Následuje místnost s ovládacím pultem, kde si volíme místo, jež se stalo centrem zájmu tzv. pouliční performance s názvem UFF - autor Vladimír Turner. Na projekci sledujeme, jak se natírá lavice na šachovnici, kdosi vlastenecky pěje do hlásné trouby pod Karlovým mostem, jinde si mladík čistí zuby nainstalovanými hygienickými potřebami na jedné z tramvajových zastávek, prostě nápady těžce předvídatelné. Vše bylo zaznamenáváno, vznikla tak virtuální stopa v ulicích Prahy. Spojnicí na mapě se objevilo citoslovce uff. 


Připadáme si jako v sedmdesátých letech, průměrný byt řadového občana tzv. východního bloku. Tovární masová výroba všeho a pro všechny, uniformita doporučována. Davové představy "moderního" bydlení. Mezi doplňky vévodí mocný materiál plast, někdy jej vystřídá porcelán, ovšem zcela přizpůsoben duchu plastu. A barva? Královnou je zářivá červená, takovou v přírodě nenajdeš. Tato lampa do těch let zapadá, nebýt ovšem variability velikosti díky nástavcům, které až nápadně připomínají antény ze starého rádia. Nostalgický povzdech dámy za mými  zády sem krásně zapadá. 
A jestli máte pocit, že už není čím překvapit, musím napsat, že je. Otázkou ale zůstává, zda tak přílišná rozmanitost není již na škodu. Diskutabilní je i umělecká úroveň některých prací, ale to nechť posoudí jiní,co člověk, to názor. Na obhajobu říkám, že si jednotlivé instalace , vzhledem k vhodnému umístění, nekonkurovaly a k vidění jsou tu vynikající dosud nevystavované práce. Navíc v každém koutě čeká překvapení. A to pro návštěvníka rozhodně není málo.


Galerie hlavního města Prahy
Dům U Kamenného zvonu
Praha 1
30.6. - 3.10.2010

Foto: autorka článku