Ve středu pro mě festík začíná už v 15.hod. Zlatá husa, Proluka,představení Buchty a loutky. Nadšení dětští diváci tvoří okolo jeviště hrozen. Komunikace s jevištěm zaručena. Maně kouknu nad plzeňské hradby, tvořící jednu stranu venkovní městské scény. Z kafeterky nahoře exkluzivní balkón. Obsluha, roztáhnutý slunečník nad stolem. Zmrzka a hele, mami. A hradby tak široké, že přes ně nejde snad přepadnout.
Tak ještě pár songů Poitínu. Jejich irský folk je rozhodně příjemnější poslouchat někde v pubu. Ale, když oni sami usoudili, že zvládnou open scénu, vědí, o čem mluví. Líbili se.

A rychle do Besedy. Tam dnes domácí den. Saxofonista Pavel Hrubý přivádí Limbo. Kvarteto sjíždí z bluesu až k funky. Hodně zajímavé a posluchačsky vděčné. Mezi ostřílenými a známými domácími muzikanty perla největší. Čečenský kontrabasista Taras Voloshchuk. Potkávání se Hrubého saxů a Kučerovy trumpety nad rytmikou (bubeník Daniel &Soltys) lze označit za charakteristické. Sympatické poznávací znamení.
Největší těleso letošního festu se sešlo pod hlavičkou Big band sv. Blažeje. Když na ně koukám (vesměs známé tváře), přemýšlím, kdo vzal tu odvahu vzít na sebe nálepku svatého. Před kšeftem nevím a po něm zapomenout. Co je svatého na funky mi uniklo. Ale v jejich podání hříšné hudbě rád podléhám. Rytmiku roztláčí bezchybný Ivan Audes, ale chutnají i všechny vstupy melodických nástrojů. Prostě velkokapelový nářez. Být u toho stálo za to. Nerad si připouštím, že je to možná jednorázové!

Ve finálový den se stěhuji na celé půldne na folkovou a country scénu Plaza. Jednak proto, že jsem tam ještě nebyl, druhak proto, že se oteplilo a v hledišti je chládek. A program je tu opravdu finálový. Pravé americké country předvádí západočeská kapela The Storm. Očekával jsem tedy bouři. Nepřišla. Kytaristi hráli neuvěřitelně ukázněni, ale bohužel tím pádem i utlumeni. Jakoby pod dekou. Kamenem úrazu zpěv. Zpěvačka nechala intonaci asi za řekou. Závěrečnou a známou Sweet the Alabama ze zadku nezvedli ani náhodou. Ani lidi.
A pak zjevení. Jana &Steflíčková kapelu rozpustila a jezdí sama. V jejím podání se potkává zajímavý hlas, neobvyklá zručnost kytarové hráčky a především chytré autorské opusy. Ňam! Jenže, co předvedla v Plzni se nevidí. Že ji praskla struna hned v začátcích je normální. Že neměla jinou je ale silně povážlivé. Pominu maličkost, že předtím naladěnou kytaru nechala ležet na slunci. Můj dojem? Tu holku je dobré poslouchat, i když je mimoň.

Spějeme k cíli. Žalman a hosté. Naplněný amfiteátr. Lohonka v Plzni táhne, to se ví už z let Porty. Zlatý valoun v sáčku českého folku. Jeho písničky se zpívají u ohňů i v knajpách. Nic nového nepředvedl, budějovický bard. To je dobře. Lidi ani nic nového už nechtějí. Přišli si zazpívat právě tyhle. Když hodí „Zvedni pravici s plnou sklenicí …“, jdou na mě mrákoty. S tím přišel před 40 lety se skupinou Scarabeus, tuším. Ale zpívá mu to pořád.


Co dodat? Konec dobrý, všechno dobré. Tak zase za rok. Hlavní město kultury, přece… Na startu festu to vypadalo taky dobře (klikni). &Skoda, že se scvrkává. Ale nakonec houby zle, startuje jiný (klikni). Nudou se v Plzni už dlouhá léta neumírá. 


_{fotografie www.naulici.cz}