Většině lidí, když se řekne České dráhy, vplují do hlavy vtipná přirovnání ke zkratce ČD, jako je „čekej dlouho“ nebo „času dost“ a jiné. Nakolik jsou ale tato přirovnání pravdivá? A nechovají se k nám, platícím zákazníkům dráhy slušně?

Pokud přijdeme na obyčejné nádraží v naší republice, vidíme prakticky stejný obrázek. Potlučená, špinavá budova, kde sídlí několik bezdomovců, špinavý bufet, kam, když člověk chce vstoupit, musí se nejdříve pořádně nadechnout, na tabuli s odjezdy vlaků ponejvíce nějaké zpoždění. Koupíme si jízdenku, kterou nám vydá unavená, nevrle tvářící se paní, která by vám odpověděla na pozdrav, jen kdybyste jí dali tučné dýško a možná ani to ne. Dostanete jízdenku, nad jejíž sumou zakroutíte hlavou a přemýšlíte, jak k téhle částce dospěli a jestli by nebylo dobré uškudlit si na nějaké vlastní přesunovadlo. Vejdete na nástupiště, kde se dvě minuty před příjezdem vlaku dozvíte, že bude mít dalších deset minut zpoždění a nejraději by jste si zapálili, ale cedulky s přeškrtnutou cigaretou vás iritují natolik, že ani na tu cigaretu nemáte chuť. Za dalších deset minut se přiřítí vlak, jenž pamatuje parní lokomotivy jdoucí do šrotu. Posadíte se na rozřezané a počmárané koženkové sedačky (Pokud je zima, seškrábete námrazu z vnitřních stran oken a stáhnete kulicha víc do čela. V létě naopak přemýšlíte, jestli náhodou ještě nepřitopili). Přes zamlžená či poškrábaná okénka vyhlížíte zastávku a doufáte, že nepřejedete.
 
Fikce? Bohužel, realita. Ke kladům Českých drah nutno ovšem říct, že jejich úroveň se zlepšuje, a že opravdu mají snahu nám to cestování alespoň trochu zpříjemnit. Možná můžeme trochu nadávat, že místo nákupu Pendolin, jež stejně, díky kolejím, nemohou jezdit tak rychle, jak by mohla, se daly koupit normální a obyvatelnější vlaky, ale do toho my, obyčejní cestující smrtelníci nikdy neuvidíme. Zpoždění se taky rapidně oproti letům minulým snižují (s jejich monopolem „mysamojediní“ se já osobně divím, že ještě vlaky vůbec jezdí) a slečna za přepážkou se na vás i někdy usměje. Rozhodně je milé, když potřebujete zjistit vlak, na informacích vám ho zdarma vytisknou a vyznat se kudy kam je díky informačním tabulím poměrně snadné (ve většině případů). I trasy vlaků jsou  vychytané, takže se dostanete z jednoho konce republiky na druhý bez větších problémů.

Horší je to se slevami a tarify. To je totiž věc, kterou České dráhy úzkostlivě tají, skoro byste si mohli myslet, že se jedná o státní tajemství. Drážní internetové stránky jsou zmatené a z těch pár letáčků, které najdete na nádražích, toho opravdu moc nevyčtete, pokud nad tím nechcete strávit půl dne. A dostáváme se k největšímu problému. České dráhy slevy mají a nemají je špatné. Ať už se jedná o zákaznickou kartu, skupinové jízdenky, víkendové slevy, slevy pro rodiny. Ale až na ty základní, jako je skupinová sleva, zákaznické a zpáteční jízdné je opravdu těžké se jich dopátrat. Ani pracovnice na informačních centrech vám totiž nejsou schopné podat úplné a jasné informace. Zkusíte-li dvě různá nádraží, zjistíte, že nevíte nic, protože vám na každé přepážce podají naprosto jinou informaci. Pokud chcete vyjet na delší trasu, nejlepší taktikou je vybrat v infocentru štos letáčků, rezervovat si na něj půl dne, využít internetu a obejít tak pět přepážek a průměrovou rovnicí si zjistit, která z těch informací je asi nejbližší pravdě.

Nicméně si můžete být jistí, že se většinou dostanete tam, kam potřebujete, jen konečný stav ve vaší peněžence je jaksi… nejistý. Na dobu nehleďte! Ale, no tak! 

_{titulka www.etc.usf.edu}