S odstupem času přicházejí vzpomínky na školu. Zejména na školních srazech nejrůznější úrovně. Hleďme. V paměti spolužáků ze škamen zůstávají obrázky a hlášky právě spojené s metodou drilu. A ty si člověk pamatuje lépe. Ono totiž jde hlavně o tu paměť. Co s tím?

Pokud budeme zastávat přesvědčení, že zejména základní školství je tu k získání elementárních znalostí napříč spektrem probírané látky, nic lepšího než dril k jejímu osvojení nevede. A pokud politici tvrdí opak, dovoluji si je nařknout z populismu. Nedovedu si představit vzbuzení zájmu žáka například o vyňatá slova v češtině, či jak se tomu dnes říká. Neznám žáčka, jenž by s vypouleným zrakem prahl po umu odříkat automaticky velkou násobilku. A že na to dnes nejsou přesné osnovy? Ty jsou možná víc důležitější, než dlouhodobá a nesmírně drahá záležitost státních maturit, nemyslíte?  A i k těm vede cesta plná biflování. Rozhodně to není jen povolební causa, jak nám je to představováno.

Při ponechání intelektuální samostatnosti sedmiletému rajstajblovi hrozí, že se na ni vybodne, protože se mu to zrovna nehodí do programu. Je lepší třeba šidit spolužačku.

Takže tu máme už zkamenělou metodu dril, s kterou by asi nesouhlasil úplně ani Jan Ámos. Naštěstí je tu, vedle jeho praporu "škola hrou" i "opakování, matka modrosti". A jsme vlastně u toho. Domnívám se, opravdu laicky, že způsob výuky záleží na entuziasmu, kvalitě vyučujícího a jak dokáže svým vystupováním svého žáčka zaujmout. Systém práce nesmírně náročný, až vysilující. A do toho prapodivná politika naší vládní generality, odměňování zejména. Do nebe volající šlendriánská diskuse o úrovni platů tam, kde jde o budoucí tvář společnosti, potažmo i jejího bezpečí. Tedy nejen školství, ale taky policie, hasičů profesionálních i dobrovolných a nezlobte se, já sem zahrnuji i kulturu. To všechno tvoří budoucí tvář a chování dnešního žáčka, to všechno tvoří úroveň společnosti. Systém, který říká, že když na to nemáme, tak se změní zákony aby bylo, státní kasu nenaplní.

Ale zpět k tomu drilu ve školách. Na prvním stupni základních škol nechat vše na laskavém, vskutku osvíceném kantorovi, kantorce, tak jak si to pamatuji. A nikdy nás v sedmi, osmi letech nenapadlo, že by to mohlo být jinak. I s těma založenýma rukama za zády. S přibývajícími ročníky zvětšovat prostor pro vlastní invenci žáka, na středních školách už studenta. A na vysokých školách jednoznačně vsadit na individuální, vskutku tvůrčí přístup studenta. A je tu začarovaný kruh. Kvalita vyučujícího a výše jeho platu na jedné a kvalita studenstva na druhé. Řeknu vám, těm chlapíkům, co to na sebe, co si budem povídat, rádi vzali, tedy pánům Kalouskovi, Dobešovi a snad i Drábkovi, nezávidím. Ale neodbočujme. Jsme na vysokých školách a vyhazujeme neschopné. Pokud nebude náš recipient schopen akceptovat vzniklou studijní platformu, bude lepší se s takovým rozloučit. Zvyšovat počet otitulovaných spoluobčanů jen pro čárku ve statistice je scestné a dost trapné. Jako, když se absolvent neorientuje ani v přízemí zvoleného oboru, což zvládne průměrně sečtelý člověk z ulice, že. Vím, že jsme v podpalubí evropské vzdělanosti. Ale benevolenci vynechejme. Nic neřeší. Ty zasažené v životě dostihne. O tom jsem přesvědčen. A ať chceme, či ne, aby studenti nemuseli opouštět svou alma mater, k tomu vede cesta jedině přes ten dril po nástupu do školství vůbec. Jó, Igor Hnízdo, ten uměl i zaujmout.

_{titulka www.svornost.com}