MuMo v souboji dobra a zla
16.09.2010
Julie Kolocová
Výtvarné umění
Lidé pohybující se třeba i jenom po okraji výtvarného dění v naší zemi již Muzeum Montanelli znají. Za krátkou dobu své existence si totiž svou činností získalo spoustu příznivců, neboť těch, co rádi balancují na tenké čáře pochopeného, je naštěstí stále dost. Patříte-li k nim, vítejte a levitujte.
10.září MuMo zahájilo výstavu Daniel Pešta, Levitace. V Čechách se objevila takto rozsáhlejší monografická výstava autora teprve po osmi letech. Navíc se zde vystavují díla vzniklá výhradně pro tuto příležitost. Z Prahy poputují hned do Německa. kde ovšem doznají určitých změn. A ještě jedno Peštovo novum.
Najdeme zde malby, sochu, instalace a videoart. Tím posledně jmenovaným bych ráda s bližším seznamováním výstavy začala.
Název?
Výkřik (video, 2010)
Kdesi jsem nechtěně zaslechla útržek rozhovoru. „Najednou se ozval hrozný výkřik a já věděl, že tam dovnitř nepůjdu, nemusím. Dobře jsem věděl, co se tam stalo.“ Já jsem šla dál, rozhovor se mým uším vzdaloval, ale v hlavě mi zněla otázka, co když tam někde někdo potřeboval pomoc? Paradoxně pokus zachránit se přivoláním někoho tu fungoval přesně obráceně. Při sledování videa jsem si to vše ihned vybavila. Stála jsem jako přikovaná, stejná myšlenka?



Zajímala mne příprava na celou výstavu.
„Vznikala několik let a vlastně přesně pro tyto prostory. Chtěl jsem využít celého potenciálu jednotlivých zákoutí. Mezi mnou a každým místem probíhal dialog. Prostě jakési rozhovory se vzniklými minigaleriemi. Byla to pro mě velká výzva.“
Musím říct, že jsem tuto umělcovu poctivost opravdu z každého místa cítila. Snad nejvíc pod
objektem Zákaz modlení. Jemné osvětlení, ve výšce asi dvou metrů trnová koruna visící na paprscích směřujících k nebi. V pozadí jemně probleskuje denní světlo mléčnými okenními tabulemi. Spiritualita tu je cítit na hony. Ne ta vynucená s koleny odřenými od věčného klečení před křížem. Tady se nic nepředstírá. Proto zákaz modlení.

Sám si nejvíc cení cyklu Genetický kód. „Ten si nedovedu představit, že bych ho dal z domu.“ V autorově pojetí je každý spoluodpovědný za vznik zla i dobra, tento prvek je stěžejní námět jeho celé tvorby. Co člověka předurčuje k tomu, aby se choval mnohdy až bestiálně? Co je vlastně svědomí, kdo jej má a jak žije ten zdánlivě bez něj? A odpovědnost kolektivu? Ne náhodou máme tedy u některých instalací pocit obžaloby za vzniklé. A konečně genetický kód! Jsme jím ve svém chování vlečeni? Kam až jsme mu schopni se vzepřít? Jinde se cítíme součástí několika generací neznámé rodiny, vstupujeme do dialogu milenců,…, křísíme skoro zaniklou historii.
Mne přímo uchvátily umělecké předměty zalévané do pryskyřice. Nejdéle jsem stála nad dvojicí muže a ženy. Cítila jsem se jako ve starověkém Egyptě. Bytosti uzavřené jako v sarkofágu, ale zároveň i osvobozené. Původně byly celé zalité v kvádru pryskyřice, která
se zakalila. Náhoda? Osud? Autor se k nim znovu prosekal a nyní mohou volně dýchat a komunikovat, třeba šeptat.
&Sepoty, objekt (2008, látky, kůže, vosk, pryskyřice) 
"Když jsem je zalil do pryskyřice, tvořily jeden celek, blízkost dvou bytostí navždy. Ale pryskyřice se zakalila. S tímhle materiálem nikdy dopředu nevíte, jak to dopadne, navíc to byl ohromný objekt. Žár z něj byl tak veliký, až jsem měl pocit, že v domě hoří. A u mě najednou vznikla představa, že se tam dusí. Chtěl jsem je osvobodit, dlátem jsem se k nim několik dnů prokutával..."
Ale víc již prozrazovat nehodlám, to další už nechám jen a jen na vás. Vlastně ještě jedna poznámka.
K výstavě je vydána i autorská kniha s názvem Levitace. Záviděníhodný počin i pro další galerie.
MuMo
Daniel Pešta, Levitace
Nerudova 13, Praha 1
10.září – 22.listopad 2010
http://www.muzeummontanelli.com/Foto: autorka článku