Jednou v mládí jsem šel Prahou a bylo to zjara (sluníčko svítilo), a tu slyším dědu, jak poučuje vnuka: „To máš tak. Jen MÁLO, málo lidí bloumá. Většinou každý míří odněkud někam.“

Vzpomněl jsem si na to nedávno a sice se dědovi ještě věkem neblížím, ale krapet přece, a přistihl jsem se, jak srovnávám ono cílené (a necílené) putování městem... s poutí celým životem. Narodíme se, jdeme, umřeme, ale někdo to udělá aspoň cíleně.
Což měla být ironie.

A jak to tedy je?

Myslím, že valnou většinu lidí (těchto božích hovádek, ale neberte to, prosím, pejorativně) především nepříliš nezajímají události, které se přihodily před rokem jejich narození (zamyslete se nad tím sami, zda to platí i pro vás!) - a zrovna tak nikoho moc nezajímá, co bude s naším světem, "až tu nebudu já".

Jistě, jsou vždycky výjimky. Ale zkoumejme dav. Masu. A pro tu to platí a existuje i jakési "prokletí naprogramovaného chodce"… i naprogramovaného života…

Ale podstatná bývá taky sama cesta, to je jistě pravda, ale "je lepší putovat s nadějí... než dorazit k cíli, " mínil už kdysi Robert Louis Stevenson.
Takže tolik o bloumání!
A "po nás potopa"?

No, ruku na srdce!

^{foto: pixie.cz}