Většina z nás si vybavuje scénu z filmu Obecná škola, kdy učitel Igor Hnízdo jako trestu využíval pružné rákosky, kterou nezvladatelní žáci dostávali prudkým švihem přes dlaně. O ono to fungovalo. Z nezvladatelné třídy se stala třída relativně poslušných oveček, zbožňující svého kantora natolik, že když všechno prasklo a výše zmíněný fyzický trest se vyšetřoval, všechno zapřeli. Tolik k virtuální realitě filmu.
Spousta lidí vám řekne, že je chyba, že se děti ve školách už „neřežou“, protože dřív byly děti pokornější a lépe poslouchaly. Ale je tomu opravdu tak? Představa, že jako dítě chodím do školy se strachem v duši, kolikrát dostanu rákoskou, kolik bolesti pro mne ten školní den bude znamenat mne zrovna optimismem nenaplňuje. Už je to nějakou dobu, co jsem chodila na základní školu (a na školu vůbec), ale nemám pocit, že ze mne vyrostl špatný člověk jen pro to, že jsem nedostávala za každý svůj prohřešek fyzický trest. A nutno podotknout, že úplně hodné dítě jsem také nebyla.

Můj kamarád, speciální pedagog, jezdící po základních a středních školách s různými školícími programy mi jednou řekl: „učitelka nás postaví před třídu nezvladatelných dětí a doufá, že za ten půl den vyřešíme její problémy. A jim zase dávají na výchovu děti rodiče.“

A jsme u takzvaného jádra pudla. Rodič dává do školy dítě vychovávat. Je to logické. Ve škole děti tráví většinu svého dětského života. Je pochopitelné, že by měl kantor vychovávat. Pokud ale dítě doma nevidí disciplínu a řád, jak ho má pak respektovat ve škole? Když nevidí zájem od rodičů o vlastní osobu, jak pak má projevovat zájem o okolí. Když je uklizeno k televizi, aby moc neotravovalo, jak má rozvíjet svou imaginaci? Jak má jedna učitelka zvládnout sama třicet rozjívených dětí? Rákoskou? Pěstmi a bitím se nikdy nic nevyřešilo (a psychické problémy z toho, kterak „ta ježibaba, co nás ve škole mlátila“ v dospívání a dospělosti nejsou asi opravdu žádoucí). Kdekdo by mohl namítnout, že se přeci nemusí rovnou bít, ale občas by jim nějaký ten výchovný pohlavek neškodil. Ale kde je hranice mezi výchovným pohlavkem a šikanou. Jak víme, že ve vzteku nepadne ran víc, než je třeba. I učitelé jsou jen lidi. Kdo nám dává právo trestat cizí děti? Kantoři formují jejich osobnost a tyranií se může zformovat zas a jen tyran. Je jednoduché říct: „jen mu občas nějakou plácněte, paní učitelko.“ Ale proč? Proč vlastní neschopnost vychovat dítě svádět na druhé a doufat, že se to několika ranami spraví? Takhle to asi nefunguje. Chceš-li změnit svět, podívej se nejdřív do zrcadla a udělej změnu.

_{titulka www.novinky.cz}