Doufám, že prominete tulákovi nechuť sednout si ke psacímu stolu, když ven to přímo táhlo. Ale mezi domy ve městě se mi nechtělo, vzduch se tam proměnil v téměř nehybné dusno, lidé ztratili poslední úsměvy na rtech i rackové na řece to vzdali. Venkov, tam jsem se vydala. Jak lákaly stíny košatých stromů, které věkem patří k mým prarodičům, a jak umějí překrásně vyprávět. Lidské osudy hodnotí svérázným způsobem. Tak nějak z výšky. Nic pro ně není špatné, nebo dobré. Prostě to je. Já se tentokrát zatoulala dál, nedivte se, stromy neznají hranice. 

K tomuhle domu odedávna patřily úrodné vinice. Hrozny nasávaly energii z paprsků slunce, vinobraní bylo pro celé okolí opravdovým svátkem. V sudech pak uzrávalo to pochytané nasládlé tajemství a jiskřením i vůní předčilo široko daleko jiné. Mělo zvláštní zemitou příchuť mísící se s vůní ostružin, co podél vinic zrály a vytvářely omamnou zíďku proplétající se celým svahem. &Sťastní lidé, často znělo kolem.
Toho léta bylo ale všechno jinak. Dětské ševelení vymizelo s táním posledního sněhu. Chřipka tohle místo nevynechala. Tentokrát neudeřila tak silně, byla vybíravá. Sem tam ukázala prstem, tady se zastavila. Snad ji vybídlo otevřené okno s háčkovaným krajkovím, možná vůně lásky, co tady panovala. Možná. O smrti se říká, že je spravedlivá, Paul si to rozhodně nemyslel, nemohl. Vzala si jeho nejbližší, malou Paulu a nakonec i milovanou Elen. Svoji dcerku přežila pouhých pár týdnů, zlomené srdce nechce žít, a tak to měla smrt snadné. I on tolik toužil za nimi. Jenže jeho nechtěla, kolikrát prosil, zaklínal. Ploužil se místy, která mu kdysi tolik přirostla k srdci. Ale teď radost nepřinášela. Vše bylo jedno, závoj šedivé pokryl jeho celý svět. I houfy špačků, co jindy nervózně odháněl v marné snaze ukázat jim, kdo je tady pán, se tentokrát snažily marně.
Těžko říci, jak dlouho tam visel. Od pohřbu Elen se s nikým nestýkal, nikomu nechyběl. Dávno si sousedé zvykli, že jeho zarostlý obličej neviděli celý týden a objevil-li se, zachmuřeným výrazem všechny odháněl. Na jeho poslední pouti ho nikdo nevyprovázel, přesně tak, jak by si přál. Kapky ten den odehnaly i ty poslední věrné, či zvědavce. Mračna plula a on mezi nimi. Víme kam? 
Dům stojí s okenicemi dokořán, ale není toho, kdo by v něm rád probudil život. Má to asi takhle být. On sám si vybral, že bude své blízké následovat.



Jistě jste poznali, že jsem pro svůj příběh zvolila vesnici, ležící u našeho blízkého souseda. Levandule, vinice,…dům, naštěstí pro nás zůstal navždy zachován. Ne ve skutečnosti, ale na plátně. Mistrné ruce malíře mu tak vdechly život napořád. Cítíme ten smutek, sálá na nás parno léta. Sám obraz nese příznačný název „Dům oběšence“.
A kdo je oním autorem? Zatím prozradím pouze tolik, co odhalují řádky výše a datum úmrtí 22. října. A v tento den se tu sejdeme, tentokrát abychom připomněli mistra.


fotografie www.artbohemia.cz